Zrní – Soundtrack ke konci světa

Dobré, bude to dobré
2012
vlastní náklad | Applause Booking
42:58 (10 skladeb)
folk rock
http://www.zrni.cz

Pustit si k tělu něhu a neztratit schopnost vyhodnocovat, co se děje vůkol; být optimistou, ale ne naivkou – zkoušky podobně těžké jako úkol mít v kapele desítku nástrojů a neznít jako kabaret, který se utrhnul ze řetězu. Zrní se s nimi se všemi vyrovnali natolik znamenitě, že je jejich třetí album zároveň jedním z letos vůbec nejlepších. A ač nenasazuje růžové brýle, je díky němu na světě lépe.

Kladenská kapela Zrní ve svých skladbách našlapuje opatrně, ale je radost to pozorovat. Do folkového a nesměle rockujícího základu na „Soundtracku ke konci světa“ probíjí elektronika a dokreslují ho žestě; akustické nástroje se s těmi elektrickými nesměle okukují, ale zní to, jako kdyby se znaly odjakživa. Díky tomu je album stejně tak pestré jako vyrovnané a autentické. A dokáže stejně tak chytnout napoprvé i stát se společníkem na dlouhé časy.

Radost zde nakonec převládne nad melancholií, ovšem bere na sebe podobu osamoceného stavení uprostřed podzimní louky, které je možná v mlze, ale rozlévá klid mihotavým světlem zevnitř. Zrní sice konec světa berou za výchozí metaforu, je ovšem těžké vnímat jejich desku jako loučení, byť i o něj tady jde. Navzdory názvu alba ale Zrní žádný konec světa nepřináší, spíše tuto vizi využívají jako charakteristiku společenského stavu mysli a pomrkávají na nás, co dělat, abychom mu předcházeli či s ním (rozuměj: sami se sebou) byli smířeni. Tón desky je smířlivý, a když už kapela zvedá varovný prst, pak jako na dítě, se kterým je třeba mluvit důsledně, ale taky chytře. Dokáží tak vyzdvihávat to, na čem záleží, a ukazují, že bychom neměli tomu domněle obyčejnému věnovat pozornost, jen když jde do úzkých.

„Díky kapelám jako Zrní si lze snáz uvědomit, že příjemné nemusí nutně značit nekontrolovaně optimistické.“

Když Jan Unger vyslovuje „y“ ve slově „psy“ zpěvně a měkce, je dokonale odzbrojující, stejně jako veškeré srozumitelná poetika jeho kapely. I přes onu měkkost a zcela bez použití síly je ovšem pozice Zrní sakra pevná. Může za to maximální uvěřitelnost v textech i jejich hravém a neokázalém podání, díky němuž se můžeme nechat inspirovat někým, kdo má rozum, ale neztratil chuť nechat se okouzlovat. Ani jelimani, ani autority – Zrní k publiku hovoří jako k přátelům.

Citlivé a čisté melodie se na desce nijak neperou s pestrou instrumentací a nástroje si zde přizvukují, jako by je na louku vypustil orchestr z „Botaniculy“ od Dvou. K tomu Zrní vyznávají i trpělivost a početné nástroje tak čekají na svou chvíli, kapela jimi nezahlcuje a díky tomu si thereminový part zapamatujeme, aniž by se vnucoval.

Díky kapelám jako Zrní si lze snáz uvědomit, že příjemné nemusí nutně značit nekontrolovaně optimistické, stejně jako občasná pochybnost neznamená, že nám z víček nemůžou ostatní číst „Bude to dobré.“ „Soundtrack ke konci světa“ je krásná a vítaná bruska cynismu lidí, jako je třeba autor této recenze.