Zrní, Poletíme

Samozřejmě, na místě byla nepochybně spousta fanoušků první kapely večera Poletíme?, když jsem ale tak po koncertě seděl před Lucernou a čekal na zbytek party, prošel kolem mě pár povídající si o tom, že „tohle snad bylo ještě lepší než Poletíme?“. Vydání „Soundtracku ke konci světa“ je pro Zrní bez debat zásadní. Jejich skladby si do iPodů cpou i zmlsaní hipsteři, prodejní čísla jsou více než skvělá a konečně si také splnili sen – udělat si vinyl. Ku příležitosti této slávy uspořádali dva křty (tento a ještě jeden v Brně) právě se zmíněnými Poletíme?.

Zdeněk Neusar na tiskové konferenci vysvětloval toto spojení tím, že obě kapely vlastně vypráví podobné věci, jen každá jiným způsobem. Dle mého je ale ten způsob natolik jiný, až se to navzájem lehce hádá. Na koncertě tak byli lidé, kteří ani neuměli název Zrní vyslovit („Po nich hraje nějaký to Brní.“), druhý tábor zase slovy, že „to snad není možný“, opovrhoval přímočarým „cirkusáctvím“ Poletíme?.

„A pak je tady Jan Unger, frontman, který má v sobě sdostatek toho divného a zároveň přitažlivého.“

Ve finále to v Lucerně nevypadalo ani jako dvojkoncert, ale spíše jako vystoupení dvou kapel, každá se svými fanoušky a minimálním pochopením pro ty druhé (jasně, nebylo to tak globální, asi sem stál v nějaké negativní zóně). Zrní se svou poslední deskou totiž dostali do sféry, ve které jsou velebeny jejich intelektuální i zvukové přesahy skrz lidovou hudbu, na kterou umí nahlížet s velkým odstupem i nadhledem, ale zároveň ji ctí. A pak je tady Jan Unger, frontman, který má v sobě sdostatek toho divného a zároveň přitažlivého, abyste mu věřili každý pohyb, každé slovo a ještě mu stihli vyznávat lásku.

Po vydání jejich poslední desky jsem četl několik výronů pojednávající o tom, že by Zrní měli změnit frontmana a podobně. Strašná blbost a výplod choré mysli, neboť je to především Unger, který nad živým vystoupením buduje jakousi nadstavbu. Zajistí totiž ten typ prožitku, který vás buďto ke kapele přitáhne, nebo ve vašem žebříčku pošle o pár řad výš. Respektive jeho projev je natolik specifický, že posluchače štěpí, což si myslím, že je ta nejlepší možná fáze.

Kdo však do Lucerna Music Baru zamířil především na Zrní, tak jako já, musel si počkat. Na rovinu říkám, že mě Poletíme? příliš nebaví. Pouťové atrakce, kde je hlavní se pořádně vyskákat, mě přestaly bavit už dávno. Nemám nic proti jednoduchosti, ale i v ní bych očekával nějakou kulturu. Poletíme? prezentují lidovou zábavu od základu, syrovou, upocenou. Respektuji, ale nesdílím. Koneckonců o tom, že Poletíme? mají velkou podporu fanoušků, se přesvědčili již před koncertem v Lucerně – na Musicclusteru se jim na novou desku podařilo vybrat neuvěřitelných dvě stě tisíc. Takže respekt, u kterého ale já osobně zůstanu, dál se mi nechce.

„To všechno namícháno tak, aby uspokojili ty, kdož potřebují český text, který by si mohli zpívat, i ty, kteří se nespokojí s jen lokální variací čehokoliv.“

Když se vybláznění fanoušci Poletíme? odcházeli po vystoupení občerstvit, osoba stojící vedle mě to okomentovala slovy, že „to snad není možný, teď začne hrát muzika a oni jdou pryč“. No, a jsme zase u těch třídních bojů. Během koncertu Poletíme? se fanouškům podařilo celkem slušně načerpat zásoby alkoholu, takže si vyhopsanost přenesli i do vystoupení Zrní a to bohužel i do pasáží, kam se to úplně nehodilo. Ne že by byli nudnou kapelou, to vůbec, umí to rozjet solidně, jen jejich hudba není beze smyslu a tak přímočará. Skladby Zrní potřebují, aby jim byla věnována pozornost. Možná bych uvažoval o prohození obou jmen v časovém harmonogramu, člověk by si spíše užil poslech kapely, která produkuje zvukově zajímavé, textově mnohdy bizarní a kompozičně dobře vystavěné songy – to všechno namícháno tak, aby uspokojili ty, kdož potřebují český text, který by si mohli zpívat, i ty, kteří se nespokojí s jen lokální variací čehokoliv.

Celý tento dvojkoncert proběhl u příležitosti vydání pětisetkusové vinylové edice posledního alba Zrní „Soundtrack ke konci světa“ – kromě klasické nahrávky je k dispozici také zremixovaná deska, jejíž zrod inicioval dvorní zvukař kapely Karel Stula. Ten vybrané skladby ponořil do tanečně-ambientního hávu, přičemž některé struktury byly pozměněné, jiné zvýrazněné. A jejich vystoupení mě opět utvrdilo v tom, že výborně umí skloubit tradici s novými tvary.

Do koncertu jako vždy jdou naplno, Unger se opět utápěl ve svých narativních abstrakcích. Gestem sobě rovným, skromným, jiným, uskutečnili i onen křest – vhodili kytici mezi lidi, a kdo ji chytl, měl právo vinyl pokřtít. A to dokonce dvanáctkou Plzní. Kapela tak obyčejná a výjimečná zároveň, není ani divu, že ji diváci nechtěli pustit domů. Oproti jiným koncertům zde zaznělo poměrně dost písní z debutu „Voní“, který se dočkal svého remasteru. A přestože písně mají svoji kvalitu, je na nich dobře dokumentovatelné, jak moc se kapela na své poslední desce vyvinula. A dle nové písně, která na koncertě zazněla, ještě vyvíjet bude. Těšme se.