Zápisník komparzisty aneb brigáda ve fabrice na sny

Aniž bych si od toho sliboval víc než hrst stokorun a čekal předem odpověď, odeslal jsem své snímky a vyplněný dotazník agentuře shánějící v Hradci a okolí komparz pro natáčení rakouského filmu „Sarajevo.“ Měl jsem kliku. Pozvali mě na kostýmovou zkoušku. Získal jsem tak nejenom obskurní zářez do svého cévéčka, ale i jedinečnou možnost si představy o filmovém řemesle usadit do správné perspektivy.

Prozatímní kostymérnu jsem 23. srpna po chvíli tápání našel v garáži na půl cesty z Hradce do Třebechovic pod Orebem. Nazývat filmová studia továrnami na sny je sice klišé, ovšem naprosto výstižné. Ledva mi asistent režie bodře potřásl pravačkou a do levačky vrazil provizorní doklady, už jsem seděl v sesli, kde mi kadeřnice plnovous zredukovala na knír.

Ani v polním fundusu, jenž rukou společnou a rozdílnou vedli rakouská tetka a zženštilý Pražák, se se mnou nepárali. Netušil jsem, že „Bauer“ (sedlák) může být stejně tak statkář, jako bosenský venkovan. Nebylo to zdaleka naposled, kdy se situace měnila každým okamžikem.

Z původně nasmlouvaného 3. září se stal 27. srpen a z Bosňáka kováříček. Na poslední chvíli jsem zaskočil za ožralého kolegu. Ve stanu za garáží jsem se shledal se zbytkem filmového proletariátu, který tu už hodinu čekal na odvoz. Ještě jsme si půlhodinu počkali, ale nálada byla dobrá. Babička Jarmila (Kurandová?) si s tou, kterou si Božena Němcová vysnila, v ničem nezadala. Bylo jí jedno, jestli jednomu bylo dvacet a jinému už čtyřicet. Všecky nás pojala za vnoučata. Přáli jsme si, aby to tak zůstalo.

Cestou do Josefova jsme mlčky poslouchali, jak maskéři náruživě pomlouvají kolegy z oboru. Díky tomu se mi téměř dokonale setřely zbývající rozdíly mezi filmaři a jinými zaměstnanci. Deziluzi dokonala na place hlavní hvězda filmu, představitel Gavrila Principa, a to vtípky, které mě budou asi po zbytek života budit ze spaní. Naopak oceňuji přístup rozevlátého asistenta režie Mariána, který sice občas nevěděl, co po nás chce, ale bylo vidět, že se v zahraničí lecčemu přiučil. Zejména tomu, jak správně jednat s lidmi.

„Že tabu těžko kdo z komparzu bude respektovat, bylo jasné od chvíle, kdy se v předsálí besedy začaly vršit plata ovoce, zeleniny, slíváků, koláčů, hrnce nudlové polévky a grilovaných kuřat.“

Nevycházel jsem z údivu, kolik toho v pevnostním městečku filmaři nemuseli měnit. Stačilo jim po Okružní ulici rozmístit pár rekvizit. I tak nám, filmovým nádeníkům, některé scénografovy nápady přišly přinejmenším diskutabilní. Rozdělávat oheň pod pověšeným prádlem může v hledáčku kamery vypadat působivě, ale nepřál bych pyrotechnikovi tu čočku, kterou by před sto lety od zoufalých hospodyněk dostal. Stejně podezřele vypadala na ulici rozmístěná dýhovaná štokrlata s elegantně prohnutými nohami, ale nešť – kdo platí, ten poroučí.

Vlastní natáčení projíždějícího Principova bicyklu se odbývalo vcelku hladce. Záběry jednak nebyly složité a pak asistent režie se věnoval hlavně babičce a čtyřicátníkům Honzovi a Ondrovi, což nám ostatním poskytovalo dost času se jak vyfotit pro budoucí pokolení, tak s tichým souhlasem našich „kurátorů“ se porozhlédnout po štábním jídelním stánku.

Pohříchu jsem výše vyjmenované ocenil až 3. září, kdy se nás v základním táboře v josefovské důstojnické besedě místo desíti sešlo čtyřicet. Štáb nám tam vyhradil postranní sál s „rautem“ sestávajícím z rohlíků, laciných paštiček, krájených chlebů, minerálek a dvou varnic s hnusnou kávou a ještě odpornějším čajem, přičemž nám výslovně zakázal užírat z občerstvení pro štáb.

Že tabu těžko kdo z komparzu bude respektovat, bylo jasné od chvíle, kdy se v předsálí besedy začaly vršit plata ovoce, zeleniny, slíváků, koláčů, hrnce nudlové polévky a grilovaných kuřat. Přes deset hodin neplánovaného čekání na noční davovou scénu, vyplněných ponejvíce tlacháním a hraním tiché pošty (v komparzu kolovaly toliko tři knížky a balíček karet), vykonalo své. Z kuřat po hodinovém uždibování zbyl jen omastek. Naši „kurátoři“ sice sprdli studentíka, kterého načapali s talířem polévky, ale jinak to přešli. Větší část rautu se totiž vůbec nesnědla. Filmaři se zpravidla v předsálí jen mihli, popadli pár kousků pečiva a něčeho k tomu a mazali zpátky na plac.

„S Mariánem jsem se po natáčení setkal už jen jednou. Ve sklepním non stopu kousek od hradeckého Adalbertina, jehož největší zákaznicí byla sama výčepní.“

Vlastní natáčení se v jednom ze dvorů, kde štáb rozhodil trosky stánků z tržiště a rozdělal dvě vatry, i s přípravami odbylo během tří hodin. I tentokrát nás na konci Marián chválil. Nezanedbatelná část komparzistů ale komplimenty oslyšela, poněvadž jim ujely poslední spoje domů a nezbylo jim než přenocovat na nádraží.

S Mariánem jsem se po natáčení setkal už jen jednou. Ve sklepním non stopu kousek od hradeckého Adalbertina, jehož největší zákaznicí byla sama výčepní, a kde jsme s několika čerstvě propuštěnými statisty dotovali jukebox a marně vyhlíželi svítání. Kecal s jedním z Rakušanů, zašpásoval si s vnadnou blondýnkou, kopl do sebe dvě sklenky a vydal se do hotelu Černigov. Kdo ví, jak moc se pak vyspal. Bylo půl čtvrté a prý se ten den mělo v jedenáct dopoledne pokračovat.

Práce u filmu se od jiných brigád, jimiž jsem si kdy přilepšoval, lišila pouze v jediném: nikdy jsem od nikoho nedostal za tak málo tolik. Většinu pracovní doby jsme čekali na to, až budeme moct pracovat, a když režie konečně po úmorném cizelování obrazu vydala pokyn, tak jsme práci vlastně jen předstírali. Též představa filmařů jakožto mágů zhmotňujících lidské představy je stejně scestná jako spojení hasičů a kulturistů. Jsem si jistý, že přijít do styku s unavenými rutinéry, bohémy a nezájmem frustrovanými hvězdami se dá i v jiných odvětvích.

fotografie: Mirka Balcarová