Xiu Xiu – Always

Za požitky se platí
2012
Bella Union
37:54 (12 skladeb)
experimentální rock | postpunk
http://xiuxiu.org

Když poslouchám hudbu Jamieho Stewarta, dokážu si živě představit jeho bejvák: bonvivánský apartmán, jehož zašlou krásu překryly vrstvy krámů, jichž se majitel nedokáže zbavovat. Na téhle staré matraci jsem přišel o panictví, na téhle nemyté podlaze jsem pěti holkám tvrdil, že jsem ještě neměl sex. Uklízet v tomhle bytě znamená jen přeskupovat věci ze strany na stranu. A je radost to pozorovat.

„Každý, kdo ho slyšel, ho nesnáší,“ řekl v nedávném rozhovoru pro Respekt Jonathan Meiburg ze Shearwater o společném albu s Jamiem Stewartem z Xiu Xiu a mimoděk narazil na to, že hudbu někoho, kdo zpívá o tom, jak jsou potraty príma, je těžké si rovnou zamilovat. Ale na druhou stranu, jaké pocity chováme ke Scottu Walkerovi, který nás vrhá do nejhlubších depresí a my mu stejně zas a znovu skáčeme do náruče?

Tvorba Xiu Xiu jednoznačně stojí na nejednoznačnosti. Hlas často androgynně nepřítomného Stewarta je tuhle zraněný, ondy jen ublížený, v obou případech si ale zpěvák sype sůl do ran. Chvíli frázuje, jako by mu docházel čas, za moment zapomíná na vše ostatní a kochá se. A zní to trochu jako kdyby hrdina filmu „Gummo“ přezpíval svůj deníček a jeho sen dostal díky totálnímu odhalení se jinou podobu, než sám čekal. Hvězdy reflektorů se dostavily, jen patří zaplivanému baru a on stojí za karaoke a opile se pokouší zpívat, až mu utíkají melodie a on naplno propadá mizérii, do které ho uvrhla kráska, která při poslechu tohohle představení opustila bar. Koloběh špíny života.

„Když si řežete jméno své lásky na předloktí, taky nečekáte, že bude vyvedeno v krajkách.“

Xiu Xiu na „Always“ trýzní syntezátorové osmdesátky (zfetlé elektronické přestřelky „I Luv Abortion“ by se lekli i Health), vzývají post-punkovou temnotu a vůbec si dělají, co chtějí, jak se na umíněné a nepoučitelné bordeláře sluší. Díky naprosté nespoutanosti zde opojnost přechází v něco ošklivého, jako když si dáte pověstného jednoho panáka přes míru a namísto extáze při náhodném sexu přemýšlíte, že je vám vlastně na zvracení. A i když v „The Oldness“ Stewart přejde do trochu neobratné něhy, pořád při zpěvu skrývá za zády rozpitou lahev.

Na albu je všechno připraveno na neškodně příjemnou desku: nástroje, melodie, hlas. Pak ovšem přijde někdo, obludně si rozmaže rtěnku a podobně si do parády vezme i vše ostatní. A ostatní podlehnou, hrají jeden přes druhého, páté přes deváté. A kostrbatost to je cílená: když si řežete jméno své lásky na předloktí, taky nečekáte, že bude vyvedeno v krajkách. Výsledkem je něco velmi vyzývavého a zároveň depresivního, otevřená zpověď o nehezkých věcech, kterou ale nezřídka doprovázejí chytlavé melodie.

„Jinak už to dělat nebudu,“ jako by říkal Stewart nejen názvem desky „Always“. Jako by byl už navždy odsouzen k tomu, že bude rozdováděně propadat kouzlu svého vlastního večírku, z něhož si ovšem taky odnese tu největší kocovinu.

fotografie: Jeremy M. Lange