Xiu Xiu

Přihláška do psychiatrické léčebny
host: My Dead Cat
9. listopadu 2012
Brno, Eleven

Jaká jsou kritéria dobrého koncertu? Je spokojenost z hudby přímo úměrná spokojenosti z družení? Je lepší koncert čtyř průměrných kapel nebo tří strašných a jedné výjimečné? A můžeme se shodnout na tom, že dobrý je koncert, na němž vystupující dokáže překopat skladby k nepoznání, ale pořád znít jako ten, kvůli němuž jsme přišli?

Z ostravského vystoupení Boba Dylana v roce 2008 si pamatuju především dvě věci. Paničku, které se nelíbilo, protože mistr „neřekl ‚Ahoj, Ostravo!‘“, a způsob, jakým zahrál „Stuck Inside of Mobile with the Memphis Blues Again“. Sedmiminutovou skladbu, o které jsem si myslel, že ji mám přečtenou, jsem poznal v půlce a pak jen uhranutě zíral, jak ji Dylan obrací a tvaruje, aniž by ji připravil o podstatu. Vzpomněl jsem si na to, když v brněnském „brzy klubu“ Eleven hrál Jamie Stewart otvírák z aktuální desky Xiu Xiu „Always“, který byl svým způsobem k nepoznání.

Když jsem o desce pár dní předtím psal, ani mě nenapadlo, že vzletný trýznitel Scott Walker bude o tolik víc nablízku, než když jsem ho při poslechu jen tušil v povzdálí. Pokud vnímáme hudbu Xiu Xiu jako bolestivou, pak způsob, jakým ji Stewart a Angela Seo aktuálně předvádí, zavání mučením. Proč se tahat s kapelou, když stačí jedna spolujezdkyně a sprej, kterým dorážíte publikum při ostrém frázování „I sssssee death“?

„K vystoupení Xiu Xiu by se trocha prachu, krve a sraček beztak hodila.“

Na hlase, který zní jako zvon na pokraji sil, perkusích a hluku postavené vystoupení ždímalo k písní každou jejich hlásku. Každá z nich pak měla přivádět blíž a blíž mizérii. A když už Stewart publikum sešikoval na pokraji útesu, dorazil ho a poslal dolů pár tóny xylofonu. Znělo to jako konkurz na poslední místo v psychiatrické léčebně a Stewart se snažil, jako kdyby svěrací kazajka, kterou měl při vypjatém zpěvu nutně před očima, byla posledním útočištěm na světě.

Pokud je záhodno pochválit pořadatele, jak důkladně připravili opuštěný klub před rekonstrukcí na tuto jedinou událost, pak si plesknutí býkovcem zaslouží lomozící ignoranti u baru, potažmo ti, kteří nepochopili, že v klubu není v provozu vzduchotechnika a snažili se těžké klima filtrovat přes cigára. Škoda, že na ně nespadl kus stropu anebo nevyteklo něco z tajemných trubek. K vystoupení Xiu Xiu by se trocha prachu, krve a sraček beztak hodila.

Vlastně i víc než koncert úvodních My Dead Cat, skočných punkrockerů v linii Anyway, s trochou nálad jako třeba od Illegal Illusion. Ve stárnoucích tělech zůstává studentský duch, budiž jim to přáno. Vždyť zapomínat se v čase může být docela opojné a navíc jim nejde odpárat občasnou jiskru. Aby ji křesali před Xiu Xiu ale nebyl až tak dobrý nápad.

Dohromady jsem měl trochu dojem, že publikum přišlo na slepo nebo na předkapelu, u pódia to s každým dalším špendlíkem, který Stewart zandal za nehet, řídlo. Houstla ale spokojenost těch, kteří zůstali.