WWW, Ink Midget, Deaths

Pouhý potlesk nestačí
28. března 2013
Brno, Kabinet Múz

Kabinet Múz byl ve čtvrtek narvaný po strop, nekonečné řady na pivo a dámské záchodky napovídaly, že je vyprodáno. Což s sebou neslo jak radosti, tak nešvary.

První vystupující kapela byla od pořadatelů odvážnou volbou. Jednak ji skoro nikdo neznal a jednak byla stylově jinde, než Ink Midget i WWW. Ale asi dobře věděli, co dělají. Deaths (ex Girls on Drugs) je kapela velmi mladá, ovlivněná prvními dvěma alby Depeche Mode, přesto nechce, aby je někdo upíchnul do škatulky „hlavně ne osmdesátky!“ Jelikož jde tato hudba mimo mě, nezbude, než si posloužit právě zjednodušením: 80s sound, synthový popík, který osciluje mezi pomalými romantickými slaďárnami a tanečnějšími kusy.

Běžně hudbu, která stojí na zasněných synth klávesách, procítěném vokálu a rovných beatech, nesnáším. Deaths byli přesto pozitivním překvapením. Kapela šlape bez kiksů, bubeník si do jednoduchého rytmu sem tam přihodí vyhrávku, kytara „zpívá“ melodie se zpěvákem nebo ho vkusně doplňuje a charismatický vokalista je díky svému hlasovému projevu a výborné angličtině naprosto přesvědčivý. Na mé hudební zaměření moc nefungovaly pomalé procítěné balady, při kterých se laskal s mikrofonem. Dostaly mě ale rychlejší songy a hlavně pár momentů, kdy zpěvák téměř přešel do řevu (ne nadarmo zpívá i v HC kapele). I když Deaths nejsou skupinou, která by stavěla svou hudbu na novátorství, získali si mě nevtíravě chytlavým popíkem a suverénním výkonem.

Napomohl i výborný zvuk, jaký byl ostatně v Kabinetu Múz celý večer. Pánové mají budoucnost, u nich výjimečně nemusím říkat obligátní „na Česko je to dobré“. A ještě zajímavější bude koncert Deaths v plném obsazení – tedy ještě s basou a klavírem.

„K Ink Midgetovi tedy tolik: super hudba, chytrá elektronika, ale chtělo by to upgradovat dramaturgii živého vystoupení.“

Ink Midgeta možná znáte ze prodigious hip hop dua Pjoni & Ink Midget. Na svém sólovém vystoupení přišel Adam s rozmanitým elektronickým tanečním setem, který vycházel převážně z nedávno vydaného alba „Re-Leave“. A naživo jsem si opět uvědomil, jak je jeho hudba vycizelovaná do posledního detailu. Ať už jede v dubstepovém nebo housovém tempu, nikdy se nezvrhne do nudné repetice.

Adam vrství motivy tak, že si v každém taktu přidává nové kudrlinky a vytváří tak polyrytmickou elektroniku, do které se dá pěkně ponořit a pohoupat se. Ke konci setu sál ožil, když přišel zarapovat do songu „Půlvlk“ Sifon z WWW. Pokud jsem neuměl zprvu definovat, co setu chybělo, při konfrontaci s živelným výkonem Sifona mě to praštilo do očí. Adam má jednoduše příliš introvertní projev a jeho DJ set prostě není to samé jako živé vystoupení. Sifon dobře komunikoval s lidmi, dokázal na místě stvořit beat z ničeho, bubnovat na pad a scratchovat. Adam vedle toho působí celkem chladně – pouze odehraje svůj set na kompu, aniž by komunikoval s publikem. Navíc si s hudbou tolik nepohrál a v porovnání s albem toho navíc moc nepřidal. K Ink Midgetovi tedy tolik: super hudba, chytrá elektronika, ale chtělo by to upgradovat dramaturgii živého vystoupení a vymyslet lepší show pro publikum.

Po tomto setu jsem si venku sotva stihl zapálit a odjednat pivo, když začali hrát WWW. Vzhledem k tomu, že byl plný klub, přišel mi malý prostoj mezi vystupujícími jako největší průšvih tohoto večírku. Do sálu jsem se tedy dostal až po dvou odehraných písničkách a dost neslušně se prodral až dopředu. We Want Words jsem neviděl asi dva a půl roku, ale vůbec mě nepřekvapilo, že mě opět dostali do kolen.

„WWW prezentovali i několik nových songů z připravovaného alba a evidentně se máme na co těšit.“

Typltovy texty (bohužel) neznám nazpaměť a o to silněji na mě v Sifonově podání zapůsobily naživo. Vyvolávaly ve mně kafkózní obrazy vycházející z neurotické absurdity života ve městě. Dobře, neumím to popsat, ale přijde mi, že lyrics WWW dokážou díky své neurčitosti tnout do živého jako málokteré. Samy se mi do nich dosazují osobní zážitky a zkušenosti, které u jiné hudby na povrch nevyplavou.

WWW prezentovali i několik nových songů z připravovaného alba a evidentně se máme na co těšit. Chytrá elektronika v kombinaci s výborným vokálem Sifona a Milesy byly zlatým hřebem večera a pasáže, kdy na pódiu bylo duo, mělo taky nejsilnější ohlasy. Mě ale nejvíce zaujala kreativní přístup Sifona, který místo aby jel na jistotu, hrál hudbu jednoduše, respektive jako z alba, tak se odvážně pustil do experimentování. Staré songy přearanžoval do nové podoby, sázel rytmicky přesné scratche nebo bubnoval na svůj pad. Jeho přístup ilustruje moment, kdy se publika zeptal, jestli chce slyšet starý song nebo jeho turntablismus, načež si raději sám odpověděl: „Raději si zascratchujeme, to je zajímavější.“

Napadá mě, že ho prostě nebaví dokola omílat to samé a místo toho hledá cestu, která je sice pro publikum náročnější, ale která ho umělecky naplňuje. Čímž se dostávám k jednomu aspektu koncertu, který kapelu asi mírně zklamal. Sál narvaný k prasknutí, takže by člověk čekal, že tu bude živelná atmosféra a bude se hodně pařit. Ovšem marně. Možná to bylo tím, že hráli příliš brzo, možná se lidi nechytali na nečekané podání známých songů, možná bylo příliš narváno na to, aby se lidi mohli odvázat, ale Brno se v ten večer projevilo jako statické publikum, které se projevovalo jen mohutným aplausem po skončení songu. Sifon na to taky během koncertu několikrát narážel, zkoušel lidi rozezpívat, ale nikdo se moc nechytal, neodvážil. Proto vnímám jeho poznámku o možném křtu chystané desky v Brně jako ironické pošťouchnutí. Tak jako tak by možná nebylo od věci, kdybychom se pro příště lépe naučili texty a ukázali, že to tu umíme rozjet.