Wovenhand + Nylon Jail

Moonwalk se zavřenýma očima
17. září 2014
Eurocentrum, Jablonec

Nikdy není dost pozdě splnit si svoje malý hudební sny. A i když 16 Horsepower už na pódiu neuvidím, Wovenhand byli a jsou jedinou možnou i očekávanou alternativou. Ostatně ono to vždycky víc než o kapele bylo o Edwardsovi a o těch písničkách, kterým člověk dokázal bezezbytku propadnout.

Jasně, jablonecké Eurocentrum, to byl pro mě šok a to i přesto, že jsem vlastně místní. Být to Praha, Lucerna nebo tak nějak, asi by mi vše dávalo větší smysl a to rozhodně není nic proti stále modernímu, co do zázemí velmi důstojnému prostředí Eurocentra. Jablonec je malý město, tam prostě ty kostkovaný košile nepřehlédnete a už hodinu před celou akcí bylo nad západ slunce jasné, kdo jde na country.

Dva prošedivělí šedesátníci v džínovkách odkojení Deep Purple prošli kolem a jeden zahlásil: „Hele, todle zase neni kapela na stání podle mě!“ a já byl připravený postát, leda by mě edwardsovci posadili na zadek. Což se tak docela nestalo, ale nepředbíhejme.

Předkapela, položili jsme si otázku, jestli vůbec formace typu Wovenhand potřebují nějakou předkapelu? To rozhodně není nic proti Nylon Jail, kteří jako předskokani dávali žánrový smysl. Kapela, na které je vyloženě vidět, že tu americkou školu (nejen) alternativního country miluje. Upřímně přiznávám, že to byl můj první kontakt s nimi a při konstelaci celého večera mi tak úplně nesedli. „Sailing the Soul“ mě ještě pro ten svůj výrazový kontrast docela chytila, zvukově dobře čitelné, jako show možná trochu přeexponované. Zato „Grace“ mi naživo rytmicky připomínala Mansonovu hitovku „Beautiful People“ a vlastně mě pobavila i hláška z pódia, odkud po konci setu zaznělo: „Jo, a užijte si tu kapelu, co přijde po nás!“ Rozhodně si je zase někdy najdu, někde jinde, ale naladěný na frekvenci hlavní hvězdy večera jsem se s Jailama pocitově nepotkal.

„Jako by ani nebyl součástí toho večera, odevzdaný vlastním melodiím, odtažitý a přesto pořád nějak všudypřítomný.“

Tvorba Davida Eugena Edwardse, a potažmo 16 Horsepower, to bylo a je dlouhodobý pouto, žádný zakoukání se na jednu noc. Zamiloval jsem si tu bezelstnou podmanivost, nelíčenou vzájemnost, kterou dokázala jejich hudba podnítit. Bez ohledu na žánr, nedůvěru, neznalost, víru nebo nevíru. Wovenhand v tom jenom pokračují, jsou pojítkem i nástupcem a tak se nešlo ubránit velkým očekáváním. Čert vem tu samotnou exkluzivitu, která je jejich vystoupení v Čechách předepsaná. Tohle zboží se „prodává“ samo.

Už úvodní „Hiss“, sama o sobě rocková, chytla vyloženě uzemňující, metalový feeling a David tam prostě jen tak stál. Rocker s pérem na klobouku, šaman s rudou kytarou od Gretche. A když se utrhnul od mikrofonu, jeho krokový variace připomínaly ponejvíc moonwalk. Michael Jackson alt-country na válečný stezce! „Closer“ nepolevila, až meditativní „Maize“, neplánovaně přerušená výměnou pokaženého kabelu, dala publiku vydechnout. A to bylo snad jedinkrát, kdy Edwards otevřel oči. Chvílemi vypadal, že spadl z jiného světa, ze světa, kde mají taky prérie a nosí boty s ostrýma špičkama. Jako by ani nebyl součástí toho večera, odevzdaný vlastním melodiím, odtažitý a přesto pořád nějak všudypřítomný.

Jediná moje obava, aby ta převážně rocková poloha posledních alb nevyzněla naživo příliš jednotvárně, se do jisté míry potvrdila. Ano, pořád je to turné na podporu nové desky „Refractory Obdurate“, takže jsem ani neočekával výhradní dýchánek s věcmi z „Mosaic“ nebo „Blush Music“, ale větší míra kontrastu by podle mého udělala vystoupení osobnějším. Takhle zůstávalo jistým dílem pouze na povrchu a do hloubky nešlo celé, jako komplexní prožitek. To možná dalo vyniknout skladbám s hybridní bluegrassovou mandolínou a zvláště pak závěrečné, akustické „Whistling Girl“. Intimita, na kterou jsem se těšil a která svou komorností nakonec vyvážila porci oné charismatické energie.

Wovenhand možná nenabídli otevřenou pozvánku do vlastního světa, rozhodně však potvrdili, že součástí hudby se můžete stát teprva tehdy, když jí umožníte, aby se stala vaší neoddělitelnou součástí. A tohle pouto jablonecký večer fungovalo. Nebylo vyloženě strhující, v dobrém slova smyslu zraňující, rozhodně však zůstane nezaměnitelné a dlouhodobé. Zkrátka nic na jednu noc.