Worm Ouroboros – Come the Thaw

Kde jsou červi, tam je život
2012
Profound Lore
50:09 (6 skladeb)
doom rock/ambient
www.facebook.com/pages/Worm-Ouroboros/250016544916

Uroboros, nejčastěji zobrazován jako had zakousnutý do vlastního ocasu, symbolizuje cyklickou podstatu existence – to vám řekne každý znalec starověké mytologie a koneckonců i každý fanoušek sitcomu Červený trpaslík. Nahradíme-li hada červem, symbolika se nám posune někam k cyklu mizérie, hniloby a zániku. Přichází k nám Worm Ouroboros jako tajuplní mystikové, nebo zkázou posedlí nihilisté?

Cestičky v hudebním termitišti bývají klikaté. K druhému albu kalifornských Worm Ouroboros jsem se kupříkladu dostal skrz osobu Aesopa Dekkera, který je znám jako bubeník blackmetalového spolku Ludicra a – to především – šamanů temného metalu z Agalloch. K jedné z nejinspirativnějších kapel poslední dekády chovám natolik silné sympatie, že bych si od nich koupil i Příručku mladých svišťů. Fakt, že mě zajímají vedlejší projekty všech jejích členů, je nasnadě. Dekker je však v tomto případě spíš oním pověstným „černým vzadu“, jádro kapely totiž tvoří dvě dámy. Baskytaru třímá Lorraine Rath (působící například v řadách ambientního projektu Amber Asylum) a o kytarové party se stará Jessica Way. Vokály si pak obě hudebnice dělí rovným dílem.

Agalloch jsou nepříliš překvapivě jednou z kapel, s nimiž má „Come the Thaw“ výrazné styčné plochy. Sychravá, kýčovitých přívlastků zbavená temnota, střídmější užití kytar, pomalu budovaná atmosféra, koketování s folkem i postrockem. To, že Worm Ouroboros i Agalloch kopou za tým Atmosféra, však ještě neznamená, že by byli kdovíjak zaměnitelní. Kdo si při pohledu na sestavu kapely s převahou osob něžného pohlaví vzpomněl i na loňský objev ze stáje Neurotu Ides of Gemini, je taktéž na správně stopě – ačkoli jsou Worm Ouroboros spíše architekty lesních zahloubených domů, než monumentálních chrámů, obě trojice jsou si v lecčems podobné.

„Skladby Worm Ouroboros ve mně vyvolávají dojem ticha po tragédii, momentu dělícího zmar od obnovy.“

Být příznivcem vymýšlení bizarních škatulek, řekl bych, že Worm Ouroborous hrají „postdoom“ – takový typ atmosférického doom metalu, z něhož byly odfiltrovány všechny riffy a zatěžkané kytarové pasáže. Tušíte, že tam kdysi byly/mohly být, ale zbyl po nich jen tísnivý, popelavý a znepokojivý odraz jejich někdejší přítomnosti. Šest skladeb je tak vystavěno na hutném, ale nikterak průbojném baskytarovém základu, který doplňuje Dekkerovo střídmé tribální bubnování, melancholické vybrnkávání zkreslené kytary a vysoko posazené vokální harmonie obou Rusalek.

Zpočátku může „Come the Thaw“ znít příliš opatrně a klidně, ale jakmile se jednou posluchač zaplete do chaluh atmosféry, chladný proud jej bez milosti stáhne s sebou. Skladby Worm Ouroboros ve mně vyvolávají dojem ticha po tragédii, momentu dělícího zmar od obnovy. Jedna píseň je vychládajícím spáleništěm, které ještě tu a tam doutná, druhá pohledem na zpola zafoukané mrtvoly v závějích sněhu, poté co se fronta pohnula o desítky kilometrů. Přitom však nestojí tryznu v černých závojích a plni patosu, ale spíš jen dokumentují přírodní procesy s vědomím nevyhnutelného. Album rozhodně není depresivního ražení, ačkoli vybízí k hloubavosti a nejlépe se poslouchá o samotě. Kde jsou červi, tam to žije. Mlha je vlezlá, mokrá a studená, ale stejně vzbuzuje jemné pocity.

Zdali vás skrz abstraktní texty, věnující se právě cyklickým procesům v organickém i filosofickém slova smyslu, vyburcují Worm Ouroboros ke konkrétním představám jako mě, není zas až tolik podstatné. Lze si ji užít i bez přílišného přemýšlení, byť se rozhodně nejedná o záležitost, která by byla „zábavná“ ve spotřebním slova smyslu. Bylo-li vaším novoročním předsevzetím dohánění restů z temných koutů kytarové hudby, Worm Ouroboros byste si měli připsat na seznam.