Wolves in the Throne Room – Celestial Lineage

Očista transcendentální černotou
2011
Southern Lord
48:52 (7 skladeb)
spirituální black metal
www.wittr.com

Enigmatičtí, ale tajemnem okatě nehýřící blackmetalisté Wolves in the Throne Room jsou ideální vstupní kapelou do žánru pro posluchače, kteří mají pocit, že jim černobílé strašení nemůže nic dát. V jejich tvorbě není po „sejtnovi“ ani stopy. Naopak. Tohle je black metal s opravdu duchovními přesahy.

„Celestial Lineage“, čtvrté album amerického bratrského dua, totiž náleží k black metalu, který není orientován na destrukci a pocity zmaru, ale naopak z něj vyvěrá něco nového a povznášejícího. Zde se do špíny nepohřbívá, zde se z ní něco rodí. Kombinace syrové a v podstatě žánrové blackové hry, éterického ženského vokálu a prvků alternativnějších metalových směrů pak dává vzniknout extrémnímu metalu nabízejícímu transcendentno a tím opravdu nemíním stavy po patnáctém pivu vypitém na Masters of Rock.

Spirituálnímu nádechu zde napomáhá lehký odér folklóru, který staví blackové jádro do úplně jiného světla. Žádná chvíle alba není obyčejná, do každé se promítá surovost i majestát; jako by v té hudbě ležela tíha velké historické zkušenosti. Díky tomu ze skladeb jako „Woodland Cathedral“ vyloženě vyvěrá očista, díky které nemá vůbec cenu hovořit o žánru. Ten je zde dílčím nástrojem, rozhodně ne cílem. I některé autentické zvuky, které kapela zapojila, přibližují album smysluplně alegorii přírody, kolem níž Vlci odjakživa krouží. Nebojme se proto říct, že je „Celestial Lineage“ jako lesní rituál, během něhož napadá do studánky kupa černého popela, ale na jehož konci bude průzračnější než kdy dříve. Tohle je hudba, z jejíhož poslechu lze vzejít obohacen.

DRUHÝ POHLED: Michal Jaroš dává 8/10
Uplynuly dva roky a bratři Weaverovi se vrací s dávkou posmutnělých melodií z promáčených lesů. Sedmiskladbová kolekce dostala do vínku, vedle abstraktního coveru od Alison Scarpullové, název „Celestial Lineage“ a plytký dojem z minulé, zbytečně přímočaré desky „Black Cascade“ zažehnává stejně rychle, jako stárnou nová loga od Christophera Szpajdela, kterýžto kreslíř se přes vkusný lettering už zkrátka zoufale opakuje.
Jsem více než rád, že mohu říct, že američtí vlci jsou opět ve svém živlu. Jestli mi na minulé desce něco vyloženě chybělo, tak to byla specifická chrámová atmosféra, kterou jsem si tak zamiloval na „Two Hunters“, a kterou si zas mohu vychutnávat plnými doušky. Volnějších pasáží je tu zase o něco víc a to mojí povaze a vkusu zkrátka svědčí. Nebudu tu tvrdit, že je „Celestial Lineage“ nahrávka, která boří hranice hudby. S naprosto čistým svědomím ovšem říkám, že ve svých útrobách obsahuje dostatek intenzity a naturálního šarmu na to, aby nebyla kulisou, nýbrž rovnocenným partnerem lidskému snění.

TŘETÍ POHLED: Jiří Janík dává 9/10
Wolves in the Throne Room jsou nejvýraznějšími reprezentanty trendu, který poslední léta hýbe zejména zaoceánskou blackmetalovou scénou – a také žlučí ortodoxněji laděných příznivců žánru. Z tradičního blackmetalu si berou syrovost, dynamiku i určité kytarové a vokální postupy, ovšem zcela jej oprošťují od negativismu, útočnosti a především od nánosů klišovitého bláta, které o žánru, jenž je jinak úrodnou plochou pro experimenty, utvářejí v nezasvěcených mylný obraz kraválu pro pár sociopatů. Také tematicky se pouští do neobvyklých sfér transcendentálního, ekologického a pacifistického myšlení. Jeden se tedy ani moc nediví, když se konzervativci durdí, že jim naplňují jejích nesvatý grál mízou pro „hipstery, vegany a intelektuály“.
„Celestial Lineage“ hudebně zatím nejvíc koreluje s myšlenkovým základem kapely. Na desce sice jsou přítomny pasáže, kdy kytary řežou sekvoj vejpůl a bubeník nesundá nohu z dvojšlapky, nezapře se ani inspirace rituálním post-metalem a dronovými projekty, ale WITTR pokračují ve své cestě za poznáním ještě dále. Dostávají se až do éterických, spirituálních poloh, kde hrají prim ambientní zvuky, harmonizující syntezátory a nadpozemské vokální sbory („Woodland Cathedral“). Očistný black metal? To beru! Právě tyto pasáže mi z celé desky připadají nejpůsobivější a spolehlivě zachraňují i ty skladby, kde bych se jinak začal ve vší pohlcující atmosféře cukat a ošívat. „Celestial Lineage“ není deskou zcela dokonalou, ale nanejvýš hlubokou a pozoruhodnou.

Album dokáže místy bezmála uvádět do transu i k úplnému soustředění na to, co se na něm odehrává. Až jsem si říkal, jak tyhle skladby vznikaly a co při tom zažívala sama kapela. Tohle totiž není hudba, která by vznikala jen tak; tohle není hudba nepolíbených.

Kouzlo „Celestial Lineage“ vychází z emocionální ždímačky intenzivních post-rockových ploch, nadpozemského zpěvu vokalistky a znalkyně perské kultury Jessiky Kenneyové a v neposlední řadě i blackového základu a zápalu. Díky tomu všemu je uceleným zážitkem, který dává smysl jak v kontextu diskografie kapely, tak v kontextu žánru, který už dávno není o ušmudlaných bubácích.