Wolves in the Throne Room

Mlha přede mnou, mlha za mnou
host: Wolvserpent
14. listopadu 2011
Praha, 007

Bratři Weaverovi si nepotrpí na tradiční blackové opičárny. Jejich hudba nemíří k zatracení, nýbrž osvícení. A tak zatímco na americké části turné hráli po stodolách a „kulturácích“, na pražské zastávce je čekala alespoň neprostupná mlha, tedy klima pro jejich hudbu nejpříhodnější.

I zazněly drony z hvozdů a sál obstoupila mlha. Doslovně. Atmosfericky příhodné podmínky v předzvěsti věcí budoucích. Upřímně, sám jsem byl zvědav, jak naživo uchopí duo Wolvserpent materiál ze své loňské desky „Blood Seed,“ který tvořily dvě, v průměru dvacetiminutové souvislé plochy. A hned z prvních minut jsem pojal dojem, jako by se rozhodli vyjmout z celého konceptu ty nejtvrdší pasáže a poskládat je do jednoho mohutného, pulzujícího monolitu.

Avšak po několika ohlušujících minutách přeci jen (trošku skokově) spustil Blake Green dlouhou ambientní sekvenci se smyčci, do které postupně začal opět zapojovat i svou kytaru. V démonické, dronově minimalistické frekvenci jedné struny za dvě minuty. Celý set pak plynule gradoval do bezmála funeraldoomového murmuru a nad veškeré možné pochyby stvrdil fakt, že Wolvserpent byli smysluplně zvolenou předkapelou nejen co do těch vlků v názvu. Nedostavila se sice jistá psychedelie obsažená ve zmíněné studiové nahrávce, přesto šlo o výrazově absolutní předehru k hlavnímu rituálu. Absolutní v tom, co se odehrálo uvnitř, jak bylo venku a co zůstalo uvnitř nemálo přítomných.

Už jen čistě pro zajímavost, tohle vystoupení bylo vlastně jistou zvláštní paralelou k nedávnému koncertu floridských Dark Castle, jen s tím rozdílem, že u Wolvserpent obstarává bicí dáma a kytaru muž. I ve dvou lidech se dá zkrátka dělat hodně (hlučné) muziky. (jj)

„Na kvalitách Wolves se sice můžeme shodnout do jednoho, jejich hudba ale stejně zůstane zážitkem velice individuálním.“

Ve dvou skládají i Wolves in the Throne Room. Jejich hudba usiluje o to, aby přesahovala „obyčejný“ koncertní zážitek. Jde jí o absolutní vtažení, zanechání stop, vyprovokování k akci, jejíž povaha ale zůstává nespecifikována. A je vlastně ještě pozoruhodnější, že se jim to daří za použití žánrových propriet. V jádru čistý black metal, navenek mnohem víc.

Průřez jejich čtyřmi alby včetně toho posledního (Jessika Kenney nakonec nezněla ani „ze záznamu“) zaplnil klub natolik intenzivně, až vlastně tolik nevadilo, že není kvůli nízkým stropům od druhé řady dále vidět na pódium. Mlha byla sice hustší venku než v klubu (Aaron v rozhovoru zmínil, že by se výhledově nebránili evropským koncertům v přírodě, takže pokud máte hezký srub a známé na radnici…), v zaplnění prostoru intenzivní, náladotvornou hudbou to ale nevadilo. Syrové riffování, surové bicí a jen lehké doteky ambientních ploch vtahovaly od začátku do konce a o tom, že se tak dělo úspěšně, nechť svědčí naprosté soustředění publika. Jo, mohli jsme sice komíhat hlavami, ovšem každý pro sebe, nikoliv kvůli souznění s kolektivním headbangingem. A aby taky ne – na kvalitách Wolves se sice můžeme shodnout do jednoho, jejich hudba ale stejně zůstane zážitkem velice individuálním.

Aktuální koncertní fazóna Wolves in the Throne Room je pochopitelně odrazem síly jejich alb, což je ale ve výsledku jedno. Hlavní je totiž skutečnost, že Vlci sice s nasazením, ale zároveň jaksi „normálně“ vytahují za vlasy z každodennosti a rozprostírají před posluchači planiny dosud netušených syrových krás. Tak jako v pondělí večer na Strahově tak zamlženém, že nebyl k poznání. (vp)

fotografie: Daniela Neumanová