William Basinski + 2’16’’ a pol: Vesmírná odysea

Analogový stesk v Digitáriu
Itch My Ha Ha Ha
12. září 2015
Hvězdárna a planetárium Brno

Sobotní večery se v Brně dají trávit různě. Třeba s dětskou operou v planetáriu. Zvlášť když se vlny frustračních kompozic přelijí ve zklidňující set Williama Basinského, který zde zažil tuzemskou koncertní premiéru.

Tomáš: Basinského koncertu předcházela dětská opera Marka Piačeka „2’16’’ a pol: Vesmírná odysea“. Z dětí složený orchestr si spolu s několika dospělými kolegy a dirigujícím autorem bohatě vyhrál s všemožnými motivy ze soudobé klasické hudby, od notoricky známého východu slunce ze symfonické básně „Tak pravil Zarathustra“ od Richarda Strausse (odtud ta odysea), až po „4’33’’“ Johna Cage (odtud druhá část názvu). Nechyběla ani lidová písnička a několik krátkých videí tvořících roztomile vtipná intermezza. Dětský sbor, jehož vystoupení bylo postavené především na hře a nadsázce, působil přirozeně, a vzhledem ke zvolenému nevázanému tónu vůbec nevadila ani drobná zaškobrtnutí, spíše naopak.
Otázkou pouze je, jestli celková délka blížící se hodině a půl, která zdaleka překonala i následné minimalistické vystoupení, a zcela nevážné pojetí, které s Basinským dost kontrastuje, výslednému dojmu trochu neublížily.

Michal: Ona zaškobrtnutí dětského sboru jsem za zápor opery také nepovažoval. Bylo vlastně svěží dívat se, jak to ti malí občas mrví. Pro mě, coby modernou naprosto nepolíbeného člověka, kterému je kupříkladu John Cage zahalen nemalou rouškou tajemství, představoval celý audiovizuální tyjátr „Vesmírné odysei“ něco vnitřně nepřekonatelného.
Pravidelně se střídající návaly očekávání a zklamání jsem trávil stěží a nejednou se přistihl při myšlence opustit sál. V kontrastu s následujícím, posmutněle zahloubaným Williamem Basinským navíc těžko spatřovat v dramaturgii večera něco jiného než omyl.
S pocitem „přežil jsem sbor – přežiju vše“ jsem podruhé usedal do pohodlné polstrované sedačky v očekávání koncertu jiného ražení. Projekce těkajících částic a hřejivé zvuky analogových pásek mě rychle vytrhly z reality a ambientnímu rozjímání nic nebránilo. Pokud bych měl Basinského set k něčemu přirovnat, sáhl bych nejspíš po vlčím „Silencing the Singing“, které mám doteď opravdu rád. Mile úsporné, povětšinou v hlasitosti gradující, loopy uměly chytnout za ušní boltec na první dobrou a nechat se unášet zvukovým univerzem bylo samozřejmé jako polykací reflex.

„Vlastně mi přišlo, jako by někdo rozstřihl nůžkami dva večery a pak je ledabyle slepil k sobě.“

Ve srovnání se zmíněnými Ulver mi Basinski přišel méně vrstevnatý, ale i tak se rozhodně nedalo mluvit o zklamání. Unikátní prostor Digitária navíc výslednému dojmu jen pomohl.
Trochu šokující byla délka samotného vystoupení, třičtvrtěhodinka totiž utekla opravdu rychle a skromné poděkovaní za pozornost na jejím konci pozvedlo nejedno obočí. Osobně mám ale kratší koncerty mnohem raději, takže jsem to bral jako součást hry a americká část relaxačního večera na hvězdárně dopadla z mého pohledu na výbornou.

Tomáš: Basinski je úsporný i v osobním projevu, snad kromě vizáže vědoucího rockera, která vítaně kontrastuje s tím, co dělá. Ohledně délky vystoupení si říkám, že vzhledem k „nekonečnosti“ jeho tvorby by další třičtvrtěhodinka byla jen vítaná. Nejen proto, aby se přinejmenším zaryl do paměti stejně jako děti před ním.

Michal:Já bych Basinského set neprodlužoval, ale je pravda, že než ze sebe člověk dostal děti, byl konec i s druhým účinkujícím. Co se odehrávalo v hlavě lidem z Itch my Ha Ha Ha asi nerozluštíme, ale za mě to byla jedna z nejdivnějších koncertních kombinací, které jsem kdy viděl a slyšel. Vlastně mi přišlo, jako by někdo rozstřihl nůžkami dva večery a pak je ledabyle slepil k sobě. Pokud něco večeru v Digitáriu skutečně chybělo, byla to celistvost.

Tomáš: Každopádně bylo víc než osvěžující tam vidět něco jiného než astronomy znuděně mávající laserovým ukazovátkem po nezapamatovatelných souhvězdích. Pokud by se někdy naskytla příležitost vidět Basinského znova v takto luxusním prostoru, nebudu váhat.

Michal: Souhlas, v tradiční polemice „Šel bych znovu?“, odpovím taky kladně, ale cestou budu nejspíš pokukovat, jestli není na jevišti zbytečně hodně židlí.