Vomitchapel | Thulcandra

Podzemí, kde je nouze o nápady
2012 | 2011
Osmose | Napalm Records
27:58 (10 skladeb) | 45:20 (8 skladeb)
raw black/death | epic black
http://vomitchapel.fatherbefouled.com | www.thetruethulcandra.com

Tvrdé kytary máme na Aardvarku rádi, nikoliv ovšem tupé kytary. O dvou jejich podobách píšeme níže.

Vomitchapel – The House of the Lord Despoiled

Kanál: 1) Podzemní stoka k odvádění splašků. 2) Hudební styl vyznávaný jednočlenným americkým projektem Vomitchapel. Už pár let fungující kapelu si pod svá křídla vzal label Osmose, což pro jinak bezvýznamný projekt slibuje možnost vyrazit alespoň pomyslně do světa.
Na jeho dlouhohrajícím debutu zní vše záměrně primitivně: od zvuku po zlomy v rytmice. A rozhodně to není apriorní negativum. Syrová hudba zpravidla budí hlubší odezvu než příliš krásná studiová dřina, zprostředkovat dojem totální mizérie ale není jen tak. Kapela sice hraje tak, že o moc špinavější metal si představit nelze (bicí cinkají jak ve zkušebně, kytary vystřídají za skladbu dva riffy a to ještě slyšíme, kdy se muzikant nadechuje před tím druhým), vše ale zní až příliš obyčejně a největším potenciálním kladem tak zůstane úplná tvůrčí svoboda, z níž ale nakonec nepramení příliš zajímavého. Jistě, na vytékání hnisu nemá být nic hezkého, ale pokud se bavíme o umění, pak by měli jeho adresáti dostat záminku, proč na to vše koukat. A přestože Vomitchapel za půlhodinu hracího času nepřestanou hrozit, činí tak trochu pro nic za nic a brány pekel zůstávají zavřené na všechny západky.
Úvod „Carnal Hammer“ hodí Vomitchapel blíže estetice laciného hororu, jinak však filmová přirovnání svádějí spíše ke snuffu: téhle desce totiž budou pozornost věnovat jen ti, které něco podobně prasáckého už předem vábí a vzrušuje.

„O temnotě se tady sice zpívá, ovšem k nalezení jaksi není.“

Thulcandra – Under a Frozen Sun

Pokud mi nějaký metaloš poví, že nesnáší pop anebo hip-hop, ale zato poslouchá Thulcandru, má u mě facku. „Under a Frozen Sun“ je totiž tak škodlivě klišovitou deskou, že i vítěz desátého místa v aktuální taneční hitparádě MTV je kreativnější než tahle německá kapela.
Thulcandra má bezesporu jasno v tom, co chce hrát (epický, blackem poskvrněný metal), ale už neřeší, že jí před nějakými patnácti lety jaksi ujel vlak. Což je příliš krátká doba na to, aby stihli být znovu zajímaví, a příliš dlouhá, než aby někdejší atraktivita vydržela. „Under a Frozen Sun“ je pouhou encyklopedií nijak zajímavých klišé, která navíc ubíjí svou nekonečností. K nalezení zde není ani energie, ani zemitost, ani nápady, přičemž přítomnost kteréhokoliv z těchto prvků by mohla pomoci album obhájit. Ale ne, nic, jen silná slova, která by Simonu Cowellovi vystačila na tři televizní pořady. O temnotě se tady sice zpívá, ovšem k nalezení jaksi není.
Deska se odehrává ve stále stejné poloze, o které propagační materiály zajisté píší jako o majestátní, a bez váhání kvapí kupředu. Raději – protože kdyby se Thulcandra na chvíli zastavila, neměla by co říct. „Under a Frozen Sun“ zaznamenává nejklasičtější a nejméně vzrušivý metal, v němž kytary víří bez ladu a skladu a v zoufalém vaření atmosfér se kapela vydává po nejsnazších cestách.