Vložte kočku – SEAT | Gagarin – Love

Vložte kočku – SEAT

U znatelné většiny interpretů nemívám po poslechu prvních několika skladeb žádný problém, co se zařazení do stále širších a početnějších žánrových škatulek týče, stejně jako nemívám potíže s obecným určením hudebních vzorů, které přímo či nepřímo vzniklou nahrávku ovlivňovaly. O to veselejší pak při poslechu „SEAT“ jsem, když se mi toto nedaří ani po několikerém poslechu. Co skladba, to originál v pravém slova smyslu. Odlišné žánry, odlišné kompozice, odlišný přístup, avšak stále jasně identifikovatelný a spojující prvek v podobě rukopisu samotné kapely.

Poslech nahrávky bych přirovnal k návštěvě toho nejexotičtějšího místa na zemi, jaké si jen jednotlivec umí představit. Ze všech stran se na něj valí mnoho různorodých a v této formě dosud nezažitých podnětů. Zdánlivě nespojitelné je zde dobře fungující normou, doma zažitá a léty užívání omletá klišé se tu považují za něco nechutného a zavrženíhodného. Vše chutná, vypadá i voní tak nepřirozeně a jinak, současně však to samé vše, každá jeho součást, vytváří svůj vlastní svěží ekosystém. Svůj vlastní svět, kde normální není normální a naopak. Vložte kočku jsou ve vší té alternativnosti de facto drzí a neomalení, ať už jde o přístup k tvorbě hudby nebo přístup k zacházení s jazykem a jeho větoslovím. V obou případech si to jednoduše mohou dovolit.

„SEAT“ je protkán mnoha hudebními odnožemi, jejichž kombinace může na první pohled často znít nelogicky, ba až bláznivě. Ona vzniklá nesourodost nahrávky však s každým dalším poslechem ustupuje do pozadí, až se plynule ztratí v čistě radostném nadšení, jež poslech vytváří, nabízí a předává.

Vložte kočku si jako kapela po těch několika letech činnosti vybudovali natolik svojské a unikátní já, v současnosti nejuchopitelněji prezentované krom výjimečností hýřících živých vystoupení právě loňskou deskou, že se při vyřčení slov nejlepší česká nahrávka roku 2013 ani na okamžik nezardím.

„EP překypuje místy až infantilní radostí ze hry, kterou podporuje především taneční podklad skladeb.“

Gagarin – Love

Počátkem léta roku 2012 vypustilo pražské trio Gagarin své debutové EP „Love“. Nutno podotknout, že v roztomile působící DIY podobě. Vzpomenete-li si na filmovou adaptaci Švandrlíkových „Černých baronů“ z roku 1992, Miroslav Donutil tam v roli poručíka Troníka vyslovil jednu z mnoha oblíbených replik: „Tři hlavní zdroje tradic naší lidově demokratické armády jsou tři. Jsou to soudruh Žižka, soudruh Husek a soudruh Jirásko“. Uchýlím-li se k mírné parafrázi této lidově demokratické pravdy, mohu za tři hlavní zdroje hudby Gagarin označit screamo vokál, taneční elektroniku a hardcorem čpící kytaru.

„Love“ je nahrávka překvapivě jednoduchá na poslech, však se ani kapela nesnaží o nějaké výraznější progresivní či technické postupy. Čím naopak EP překypuje, je místy až infantilní radost ze hry, kterou podporuje především taneční podklad skladeb. Ten vyvolává mírné nutkání začít se pohybovat do rytmu, jenže netrvá dlouho a neunavitelné dítě v každém z nás si nachází svou cestu ven. To se může projevit různě, od zběsilého nahánění mýdlových bublin poletujících po místnosti až po rozjařené poskakování po všem, co se nachomýtne do cesty, gravitaci navzdory.

Avšak debut Gagrin nelze označit za pouhopouhou „taneční zábavu“. V jednoduchých textech lze nalézt mnohá životní poselství, která však nejsou tolik naléhavá a zřejmá, jak jsme zvyklí z hardcorové scény, ale spíše šikovně zabalená do zdánlivé bezstarostnosti a pohody, jimiž se celé EP pocitově obklopuje. Tato lehkost a přístupnost kapele neubírá na uvěřitelnosti a autentičnosti ani o necelých dvacet centimetrů, tedy o píď.

Ku prospěchu kapely lze přičíst její žánrovou i náladovou univerzálnost, z čehož by krom posluchačů měli těžit především promotéři klubových akcí napříč undergroundovými styly. To z Gagarinů činí pomalu objevovaný poklad tuzemské scény vhodný pro nezvykle široké spektrum posluchačů. Samotné EP je tak, doufám, pouhým předvojem tvorby nové, mírně dospělejší a obsahově plnější.