Vložte kočku – Hedvika

Jak by řekli sami Vložte kočku, je to trochu tak, ale je to taky trochu jinak.

Tahle kapela totiž nevykrádá jen sebe samu. Vykrádá cokoliv, co uzná za vhodné, a její kolážovitá hudba k tomu přímo vybízí. Namátkou, tentokrát si ve skladbě „Život“ půjčili Lenku Filipovou, zatímco v „Krocích II“ vykradli piano hned několika devadesátkovým diskokapelám. Za zmínku pak stojí skladba „Štěstí“, kde si Tomáš Kubín dokonce půjčuje u své kmenové kapely Ufajr, konkrétně z její skladby „Úder“. I přesto ale Vložte kočku vydali svou nejzajímavější desku, což, pravda, nemusí nutně znamenat nejlepší nebo nejpřístupnější. Nechybí na ní hity („Ryby II – pod ledem“, „Kroky II“, „Život“), ani všechno to ostatní, co od nich posluchač tak trochu čeká, ale i tak trochu nečeká.

Vložte kočku začali před lety na naprosto syrových věcech. Často rovný a úderný beat doplňovala jen uchu nepříliš lahodící elektronika a k tomu zkreslená deklamace jen těžko pochopitelných slovních hříček. Pak se díky originálně používaným pětistrunným elektrickým houslím a rozšiřující se vesmírné jednotce dostali na hranu undergroundu, mathrocku (i když bez kytar), elektra a futuristické osobní výpovědi. To vše kapela završila přizváním pianisty Tomáše Kubína, který ji v době, kdy vznikal tento text, zase opustil.

„Někteří posluchači přestávají své oblíbené kapele stačit, protože jeden lidský rok vyjde v průměru na čtyři kočičí.“

Jejich hudba se tehdy najednou začala zajímat více o melodii a tento trend se až na výjimky stupňuje právě na „Hedvice“. Není to ale jen Kubínova zásluha. Celá kapela začala více pracovat s melodiemi, hlavní hlas Kryštof Kaplan se pustil do zpívání a soudě dle posledních koncertů, se nejedná o náhodu, protože Kryštofův projev a preciznost melodického podání se od poslední desky o třídu zlepšily. Dosud častěji zpívající Jirka Konvalinka se naopak stáhl do pozadí a občas jen vystupuje v roli teatrálního rappera, jako v jeho druhé kapele Mutanti hledaj východisko.

Když k tomu přidáme celkově čistší a chytře udělaný zvuk, logicky vyjde to, co na „Hedvice“ slyšíme: hravé album se spoustou tajemných zákoutí a skříněk, které lze postupně nalézat a otevírat. Nejde ale jen o melodii, která vyplouvá na povrch třeba jen v určitých částech skladeb. Na desce se též znovu ukazuje, jak moc mají Vložte kočku nápadů. Totiž tolik, že je lze kolikrát velice těžko detekovat. A to je jedna z věcí, kterou lze kapele vytknout. Jenomže může kapela za to, že má moc nápadů? Není to naopak posluchačova vina, že je nedokáže rychle (a jestli vůbec někdy) vstřebat? Může snad kapela za to, že vydá během čtyř roků tři skvělé desky?

Někteří posluchači přestávají své oblíbené kapele stačit, protože jeden lidský rok vyjde v průměru na čtyři kočičí. Vložte kočku tedy ze svého pohledu dávali každou svou desku dohromady něco málo přes pět let. Kočky žijí v trochu jiné dimenzi vnímání a čas jim utíká v jiném měřítku. Na „Hedvice“ tak šlapou vodu, nikoliv ovšem v bahnitém rybníčku, ale v moři svých nápadů. A nadále zůstávají nejzajímavější domácí kapelou, která zdárně oslovila více než padesát posluchačů.

fotografie: Andrea Petrovičová