Vladimir 518 - Kmeny

Z Idiotovy večerní školy
24. září 2014
Trutnov, Klub Kabinet

Jakkoliv to může znít směšně, jsem přesvědčen, že jestli by nějakou osobnost soudobé kultury po Ladislavu Klímovi, Egonu Bondym nebo Ivanu „Magoru“ Jirousovi mohlo ministerstvo školství proti její vůli výhledově do padesáti let zvěčnit v učebnicích literatury, pak Vladimira 518, který vedle tagování veřejného majetku a pouliční poezie začal v posledních letech fušovat i do etnografie.

Ačkoliv z jeho knih o městských subkulturách čpí na sto honů ušlechtilé diletantství v nejlepších tradicích písmáka Františka Jana Vaváka (1741-1816), nelze mu upřít, že svým počinem ostatním badatelům vypálil rybník. Nejenže si získal důvěru jinak mírně paranoidních společenstev a v bestsellerech „Kmeny“ a „Kmeny 0“ je představil široké veřejnosti skrze množství jedinečných archivních pramenů. Jeho přednáška trutnovským středoškolákům, kteří spíš než dvouhodinový monolog očekávali dvě hodiny rapu, přiblížila moderní dějiny lépe a bezbolestněji než výuka základů společenských věd zabitá škrobenou besedou s pečlivě vybraným chartistou.

„Historie nemusí být snůškou v běžném životě neupotřebitelných dat a pojmů, ale velmi záslužná a nezřídka taky dobrodružná.“

Vladimir 518 se však přitom dopustil několika hrubých faktických chyb, vesměs plynoucích z neznalosti reálií 70. a 80. let 20. století a „správných“ badatelských postupů. Nelze bez výhrad souhlasit například s vypodobněním veksláků, z nichž se nemalá část pochybnými prostředky vypracovala mezi členy dnešní lumpenburžoazie, jako pouhých nadšenců prodávajících pod rukou jinak nedostatkové zboží. Stejně tak vědecké není fotograficky zdokumentovat dotazované vesměs tak, jak by se rádi viděli. Je to však logická a vcelku ospravedlnitelná daň za chuť podívat se na svět očima respondentů.

Přínos Vladimírovy přednášky ale naštěstí netkvěl v předkládání faktů, spíš ve vzbuzování zájmu. V tom tento mimořádně charismatický řečník skutečně vynikal. Proto mu zabřednutí do líčení veselých historek z bádání schvaluji. Nejenže jsem se dobře bavil. Aniž by to posluchači a venkoncem i sám Vladimír tušili, prokázal tím středoškolskému dějepisu neocenitelnou službu. Názorně totiž ukázal, že historie nemusí být snůškou v běžném životě neupotřebitelných dat a pojmů, ale velmi záslužná a nezřídka taky dobrodružná.

fotografie: Tomáš Šrejber