Virus – Oblivion Clock

Nepoddajná krása bez příkras
2012
Duplicate Records
31:30 (7 skladeb)
avantgardní rock/metal
www.virusnorway.com

Jak jsem tuhle uvedl v redakční bilanci roku 2012, s Virus jsem se prvně „setkal“ loni na Brutal Assaultu, kde jsem jejich vystoupení doslova zaspal. Když jsem poté zkraje loňského prosince poprvé okusil jejich tehdy zbrusu nové EP, nejenže vzala za své moje domněnka, že jsem onehdá v Josefově o nic nepřišel, ale začal jsem se k nim příležitostně vracet.

Stěží ale mohu hovořit o lásce na první poslech. Přestože čtyřskladbové EP „Oblivion Clock“ i s třemi bonusy, přepracovanými staršími skladbami, trvá něco přes půl hodiny a tím posledním přívlastkem, jímž byste ho opatřili, je překombinovanost, klade houževnatý odpor. Hudba Virus je na první i desátou dobrou mrazivá, příjemná jako sjíždění ledovce po holém pupku a prostoupená dost frustrujícím humorem, přesto nepřestává živit naděje, že se pod touto zvrásněnou několikakilometrovou krustou úsporných polyrytmií skrývá víc než holá skála.

Nejsou to planá očekávání, jen je třeba se předem smířit s tím, že to, co je na hudbě Virus krásné, se zpravidla vyjeví v plném rozsahu až po čase; stejně jako mistrovství jejích tvůrců, které na rozdíl od Ihsahna a jiných Norů, kteří se topí v malströmu svého avantgardního „zaumění“, nesužuje nutkavá potřeba komukoli a sobě už vůbec cokoli dokázat. Aniž by uvedli v pochybnost své skladatelské či hráčské schopnosti, Virus se nevyžívají ve složité produkci a bezúčelných nástrojových onaniích a podobně jako kanadští Voivod si v podstatě vystačí se základním nástrojovým obsazením. Patrně nepodléhají ani tlaku fanoušků a natáčejí, jen když opravdu chtějí. Za dobu své třináctileté existence totiž vydali pouze demo, tři dlouhohrající alba a toto EP.

„Virus je jedno, co si o nich kdo pomyslí, a proto se ani nenamáhají vysvětlováním a probíjením se na výsluní.“

I proto ohlédneme-li od faktu, že těžiště aktivit mozku kapely, kytaristy a zpěváka Carla-Michaela „Czarla” Eideho, tkví v blackmetalových Aura Noir, s prostoji šest let vznikající „Oblivion Clock” přes jistou výstřednost, která z něj čiší, v žádném případě není dělané na efekt, a stejně tak ani jeho vnější strohost není projevem odlidštěného akademismu. Virus je jedno, co si o nich kdo pomyslí, a proto se ani nenamáhají vysvětlováním a probíjením se na výsluní vrtkavého zájmu publicistů. Znají dobře cenu toho, co skládají, a vědí, že kdo si k nim má nalézt cestu, ten ji nakonec najde, a že při tomto hledání čas hraje v jejich prospěch.

Objevit krásu „Oblivion Clock“ zkrátka neznamená najít světlo v pointách krutých legrácek a vidět v lišejníkem obrostlém kameni ze skalničky rašící lomikámen, ale prostě jenom vidět krásný kámen a bez uzardění se smát. Teprve tehdy se lze bez větší námahy a újmy na duševním zdraví sladit sofistikovaným rytmem „Oblivion Clock“ a vychutnat si jeho nepoddajnou krásu bez příkras.