Vinylové hrátky nepřipraveného režiséra

Vídeň je město s velmi zajímavým hudebním podhoubím a v každém zapadlém klubu můžete narazit na nějakou poutavou kapelu či experimentální projekt. V dokumentu je položeno mnoho otázek jako ta, zda je Vídeň městem, které bude určovat nové hudební trendy, nebo je to jen líheň rádoby experimentálně vyšinutých individuí, pro které je nejlepším kulturním zážitkem projížďka tramvají. Odpověď nečekejme.

Tento film totiž více než odpovědi přináší dojem z technické neschopnosti tvůrce a rozhovory, které nám o vídeňské hudbě řeknou to samé, jako Babicovy recepty o italské kuchyni. Nejvíce podceněná je zde režijní koordinace dokumentu. Samozřejmě si můžeme myslet, že dokument by neměl být ovlivňován subjektivitou autora, ale zachovávat si odstup a nechat diváka udělat si vlastní názor. Opak je ale pravdou, pokud nebudeme nad snímkem držet alespoň minimální dohled, vznikne nekontrolovatelný guláš záběrů, který dohromady nebude mít žádný smysl. Styl „za rohem je zajímavá akce, vezmu kameru, něco natočím a ono se to pak sestříhá“ vážně nefunguje.

Pod dokumentem je podepsaný jediný člověk, proto se nemůžeme divit jednoduchému technickému zpracování. Říká se, že u dokumentu jde o zachycení zajímavého momentu. Ale platí to i o snímku, u kterého dopředu vím, do čeho jdu? Zrychlené záběry „z ruky“, kdy postupuji po schodišti do klubu, by snad jednou mohly fungovat jako uvozující scéna, ale když je použita u každého koncertu, něco to říká o připravenosti na natáčení.

„Autor ukazuje Vídeň jako upatlané město s neomalenou vizí, která nesahá za zdi místního hudebního klubu.“

Nevědomky tedy nabudeme pocit bezvýchodné situace vídeňské hudební subkultury, která jako by neměla obsah, ale snažila se šokovat. Autor ukazuje Vídeň jako upatlané město s neomalenou vizí, která nesahá za zdi místního hudebního klubu. Ale je tomu tak opravdu? Není to jen kvůli formě dokumentu? Snímek spíše než jako komplexní dílo vypadá jako první betastřih při zpracování videa, kde se dočkáme nelogického střihu, zato ještě chybí atmosféra a samotné záběry nejsou vybaveny významy. V neposlední řadě je zavádějící i název – o vinylu samotném je zde jen pár rozhovorů, které bohužel ve změti chaotických záběrů lehce zaniknou, jako metafora je pak název filmu stejně těžkopádný jako jeho zbytek.

Co nám tedy může snímek nabídnout? Pokud nehrajete v nějakém vídeňském projektu a vaše ego se nechce vidět na plátně, pak vlastně nic. Struktura dokumentu je naprosto nefunkční a celková forma nestojí za peníze ani čas diváka. Radši si pusťte na YouTube fanouškovský koncertní záznam libovolné vídeňské kapely. Vypadá to podobně, nesní vám to tolik času a přínos bude mít stejný.