Vinyla 2014

Proměnlivě úspěšné překonávání propasti
Kalle, Vložte kočku, Dva
8. února 2015
Lucerna Music Bar, Praha

Již počtvrté se udělovaly ceny Vinyla, avšak poprvé proběhlo předávání v Praze. Své vítěze znají všechny tři kategorie: Počin roku 2014 mají na svědomí Needles za audioknihu „Solaris“, Objevem roku se stali Schwarzprior a cenu za Album roku si odnesli Dva za „Nipomo“.

Tím by mohlo být řečeno vše, kdyby však neexistovala celá škála dalších hudebních cen, které se snaží být tu všeobjímající, tu žánrové, přičemž Vinyla patří do první zmíněné skupiny. Výběr její poroty včetně nominací bychom tedy měli brát jako jasně formulovanou zprávu o české hudební scéně. Jak je tato formulace silná a kde má svoje mezery? A co lze z hlasování Vinyly vyčíst?

Již z nominací je patrné, že v české hudbě zeje zřejmě nepřekonatelná propast mezi „mainstreamem“ a „alternativou“. Žádný z nominovaných není obecně známým jménem a Vinyla tak míří na posluchače, kteří mají v hudbě přehled. Což nepřekvapí při pohledu na složení poroty, v níž jsou zastoupeni především publicisté, kteří píší pro vyhraněné hudební servery; z médií s vysokým nákladem jsou zde jen Lidové noviny (Pavel Klusák) a Respekt (Pavel Turek). Velmi pravděpodobně proto bude celá cena reflektována pouze v úzkém kruhu lidí, kteří se o hudbu zajímají. Je to škoda, protože tím zcela mizí potenciál ukázat širšímu publiku jinou hudbu, než známe z Evropy 2 či jiných hudebních rádií. Vinyla proto není cenou, která by se snažila oslovit všechny, ale míří na „alternativní“ publikum, které je zvyklé sledovat zajímavé trendy a nové tendence.

I proto nelze číst nominace cen Vinyla jako úplný obraz hudební scény, ale jako reflexi aktuálního dění mezi malými kapelami, které buď samy uspějí (spíš v zahraničí), nebo nastolí trend, který ovlivní kapely se širší posluchačskou základnou. Toto hledání aktuálnosti je patrné především v nominacích na Album roku, kde jsou dvě ze tří alb debuty. Tuto kategorii chápu jako vrcholnou, jako jakési završení dlouhodobé snahy kapely. Jaký má ale smysl v ní nominovat dvě začínající kapely? Dává to aktuálnější obrázek o hudbě, ale opravdu se nenajde jiná, etablovaná kapela se silnou deskou? Jak „Zbytky ozářených ploch“ (Leto), tak „Live from the Room“ (Kalle) jsou velmi, velmi povedené desky, ale jsou to debuty se vším, co k nim patří. Chybí jim pozadí, tradice, vyzrálost. Album roku by mělo reflektovat i tyto kvality, ne jen něčím aktuální trend, byť velmi kvalitní. Vítězství „Nipomo“ od dua Dva proto nepřekvapí, jako jediné totiž naplňuje načrtnutou definici této kategorie. Je skvělé, inovativní, výrazné a přesto se může opřít o předchozí uznávané počiny, ať už jde o soundtrack k „Botanicule“ či desku „HU“.

„Rovněž Schwarzprior míří do devadesátých let, ale raději z úhlu intelektuálního béčka.“

Objev roku je pravým opakem předchozí kategorie. Právě zde má dojít k poukázání na trendy, které se objevily v předchozím roce a mají potenciál ovlivnit i tvorbu v budoucnu. Nepřekvapí proto nominace Divided, Schwarzprior, ani Kalle. Všechny kapely dokázaly vydat debuty, které jsou silné a výrazné a rychle si získaly svou posluchačskou základnu. Divided i Kalle ve své tvorbě částečně sázejí na retro prvky: první jmenovaní se navracejí k devadesátkovému shoegazu a zasněnému popu (jaký u nás razili úspěšní Ecstasy of Saint Theresa), druzí zase sázejí na trip hop z poloviny devadesátých let. Vlna devadesátkového retra byla loni patrná v nové hudbě kdekoliv v Evropě či Americe a nominován je tedy globální kontext, byť s výrazným autorským rukopisem. Rovněž Schwarzprior míří do devadesátých let, ale raději z úhlu intelektuálního béčka: hříčky s upadlou estetikou, kterou promíchávají s EBM, odkazy na staré počítačové hry, podnikatelské baroko, herny a podobně. Daleko více tím cílí na českého posluchače, protože tato zkušenost není příliš přenosná. Jde o lokálnější trend, který může právě proto působit o něco autentičtěji. Zároveň je však touto nepřenositelností osamocený a časově omezený, jeho poetika zkrátka může rezonovat jen krátký čas, zatímco především hudba Kalle v sobě obsahuje dlouhodobě oceňovatelné kvality.

Počin roku je nedefinovatelná kategorie, na kterou byl již v minulosti nominován velmi pestrý výběr různých aktivit spojených s hudbou či zvukem. Vítěz vždy kopíroval téma, které na kulturní scéně rezonovalo. První ročník díky tomu vyhrál festival Creepy Teepee (první výrazný indie festival), druhý pak vydavatelství Polí5 (aktivity malých nezávislých vydavatelů), třetí Piana v ulicích (angažování společnosti ve veřejném prostoru) a letos byly nominace uděleny festivalu Pelhřimovy a dvěma zvukovým projektům. „U nás v garáži“ Tvrdého a Havelky je nostalgický ohled na alternativní hudbu 80. let očima generace, která s ní vyrůstala. Prvek nostalgie se objevuje i ve vítězném počinu studia Needles a vydavatelství Tympanum – audioknize „Solaris“. Její zvolení, možná nevědomě, koresponduje s oblibou prvních sci-fi. Letos již vyšly „Dějiny československého komiksu“, ve kterých je téměř třetina rozsahu věnována právě žánru sci-fi („Vzpoura mozků“, 1977; „Pod paprsky Zářícího“, 1973 a další). Kromě nostalgie se tematika Lemovy knihy trefuje do vzedmutého zájmu o vesmír, který je podporován novými objevy a stále lepší popularizační činností vládních agentur i soukromých firem, které do něj pronikají (Rosetta, Grasshopper, Nefritový králík). Zároveň jde o ocenění výrazného počinu, který je reprezentantem nového zájmu o knihy, byť v jejich předčítané podobě. Ukazuje, že audiokniha nemusí být jen textem přečteným od A do Z, ale prostorem pro autorské vyjádření, jaký může v důsledku povzbudit další tvůrce k obdobné tvorbě.

„Dva ukázali, že i u nás máme kapely světového formátu, a celá Vinyla naznačila, že tu máme i takovou hudbu.“

Kategorie Počin roku tak o společnosti vypovídá nejvíce a nejzajímavěji ji reflektuje. Zbylé dvě profilují cenu Vinyla intelektuálním směrem, kdy se snaží objevovat a popisovat nové trendy. Bohužel však zatím selhává ve své popularizační roli tuto hudbu ukázat širší posluchačské základně, které se vyhýbá už jen výběrem poroty a mediálních partnerů [jedním z nich je i tento portál – pozn. ed.]. A to je možná škoda, protože nemá smysl rezignovat na překonávání oné na začátku zmíněné propasti. Hudba všech nominovaných kapel v sobě má potenciál zaujmout i nepříliš zainteresovaného posluchače, stačí ji pro něj objevit a srozumitelně podat.

Šancí pro větší mediální propagaci je i samotný večer s vyhlášením cen, který byl pojat velmi volně a neformálně – spíše jako přátelské setkání. Což bohužel opět podtrhuje ono (nechtěné) vymezení se na zainteresované publikum. Výběr kapel a dramaturgie večera si zaslouží pochvalu. Nápad, aby zahrála kapela, která vyhrála cenu za Album roku předchozí rok, je výborný, neboť nabízí vítanou kontinuitu. Stejně jako obsazení jednoho nominovaného na Objev roku, které může poukázat na aktuální trendy. Završení večera známým a uznávaným jménem je vždy krok správným směrem. Letos tato pozice „headlinera“ připadla na kapelu Dva, která právě díky živému srovnání jasně ukázala, kdo je tu profesionál s dlouhou koncertní zkušeností a co to znamená být etablovaná (byť alternativně zaměřená) kapela. Ukázala, že i u nás máme kapely světového formátu, a celá Vinyla naznačila, že tu máme i takovou hudbu.

Bohužel se taky obnažila vlastnost, která české hudební scéně obecně chybí. Tou je profesionalita. Jak pořadatelé, tak většina zúčastněných hudebníků svou činnost dělá až po práci, která je živí. Jak moc by pomohl větší zájem veřejnosti, státu či mecenášů, si můžeme jen představovat. Bez nich je totiž jakýkoliv krok k profesionalizaci nesmírně náročný a riskantní. A právě ceny jako Vinyla by měly být pro muzikanty oporou či odrazovým můstkem. Jak jím ale mohou být, když jsou samy pořádány nadšenci bez větší podpory?