Vildhjarta - Måsstaden

Přesně spočítaná depka
2011
Century Media
51:25 (13 skladeb)
progressive djent
www.vildhjarta.com

„Dlouho očekávané debutové album progresivních djentlemenů“ nebo „Na scénu přichází Stanley Kubrick djentu“. To nejsou zrovna skromné věty na adresu švédských hudebníků, kteří si pro název kapely zvolili v metalu nepříliš obvyklý příměr divokého srdce. Vyplatilo se čekání a jsou vyřčená marketingová slova alespoň zčásti pravdivá?

Pokud zkušení posluchači ihned po zaznění prvních tónů ucítí silný vliv Meshuggah, jejich smysly jsou nastaveny správně. Vildhjarta se ani netají tím, že svou tvorbu hodně zakládají na průkopnících tohoto žánru. Na konečném zvuku si dalo všech sedm členů kapely opravdu maximálně záležet. Trvalo jim roky, než se dohodli, co na desce zůstane a jaký bude její koncept. O všechno se vedly téměř nekonečné spory. Nic nesmělo být navíc.

Na albu se to projevilo pozitivně. Právě souboj divokosti s ambietní lehkostí je jeho tažným zvířetem. Jestliže je djent v posledních měsících hodně v kurzu, Vildhjarta je zcela mimo něj. Deska „Måsstaden“ účinkuje podstatně temněji a agresivněji, než většina produktů jiných kapel, kupříkladu Britů Tesseract.

„Některé posluchače mohou Švédové štvát, že se snaží vydělat na něčem, co tady založil před mnoha lety někdo jiný.“

Hlavním poznávacím znamením švédských mystiků jsou disharmonické a stakatovité kytary, přičemž frontman šeptavým growlem ještě pozvedává temnou atmosféru. To je pouze jedna rovina, kterou můžete slyšet nejvíce, nicméně v pozadí se rozehrávají skryté melodie, které čas od času převezmou velení v době, kdy má přijít na řadu klidnější, utlumenější projev.

Přestože na první poslech může zvuk působit depresivně a negativisticky, ve výsledku této koncepční práce je to spíše snaha navodit tajemno, disharmonii, atmosféru, přimět posluchače k ponoru do jednotlivých pověstí a stát se alespoň na pár desítek minut obyvatelem izolované vesnice, která je hlavním příběhem na albu. V ní ovšem nevydrží jen tak každý. Takoví epileptici by si rozhodně nepískali při poslechu Vildhjarty, respektive při zhlédnutí jakéhokoliv jejího videoklipu. Konkrétně skladba „Benblåst“ je jednoznačným vstupem do světa plného záchvatů.

Jako velmi zajímavá se mi jeví skutečnost, že se Vildhjarta kromě již zmíněných Meshuggah inspirovala také ve starých animovaných filmech od Walta Disneyho, jmenovitě „Knihou džunglí“, kde podle autoři nacházejí velice temné melodie, aniž by je divák nebo posluchač vnímal v kontextu s vyprávěnou pohádkou. Za to patří skandinávskému uskupení další plus, neboť vypůjčené melodie u nich nejsou prvoplánově vysazeny dopředu, aby se tím dávalo okatě najevo, jak ohromně „hustě“ to zní – posluchač spíše při běžném přehrávání ani nerozezná, jak jsou přepracovány.

Vildhjarta určitě není kapelou prvního poslechu. Složitost alba „Måsstaden“ se dá rozluštit pouze při naprosto otevřené mysli bez jakéhokoliv porovnávání. Některé posluchače mohou Švédové štvát, že se snaží vydělat na něčem, co tady založil před mnoha lety někdo jiný. Já patřím mezi tu druhou skupinu lidí, kterým bude tato deska připadat originální, čerstvá, nepředvídatelná a především zvukově rozmanitá. Navíc si troufám zařadit album „Måsstaden“ mezi pět nejlepších desek, co v roce 2011 na progresivně-metalovém poli vyšly, a kapelu samotnou kapelu jistojistě mezi objevy roku.