Vildhjarta: atmosféra je víc než riffy

Se skoro kompletní sestavou kapely Vildhjarta jsme hovořili 10. srpna 2012 na festivalu Brutal Assault.

Švédská formace Vildhjarta je jedním z předních a nejzajímavějších objevů rostoucí djentové scény. Není to ani tak tím, že by se vezla na módní vlně, ale během několikaletého snažení si vytvořila svůj vlastní pohled na žánr. Jako u mnohých jiných lze i zde najít silné ovlivnění Meshuggah, ale taky snadno nacházíme jedinečné atmosféry.

Základem instrumentální části vaší hudby jsou výrazné sedmistrunné kytary a taky při poslechu vašeho debutu „Måsstaden“ je nutné se dotázat, jak moc vás ovlivnili Meshuggah?
Daniel Ädel: Ano, jsou jednou z našich největších inspirací, a abych byl přesnější, bez nich bychom tu nebyli. Neřekl bych, že je nějak kopírujeme, ale spíš jsme je v mládí často poslouchali. Později následovali In Flames i jim podobní, ale Meshuggah jsou podstatný základ našich životů.

Značku kytar Ibanez zakrývala nálepka s termínem nebo přezdívkou „Thall“. Co to vlastně znamená?
Daniel Ädel: Je to jen slovo, stejné v každém jazyce. Může mít jakýkoliv význam a je nejrůznějšími způsoby prezentováno na albu „Måsstaden“.

„Jsme součástí kapel, které se snaží prezentovat nový způsob skládání a hraní.“

Mít dva gruntery není něco vysloveně běžného, navíc když vaše výkony působí velmi přirozeně. Kdy jste v sobě objevili zálibu v takovémto zpěvu?
Daniel Ädel: Asi před osmi lety mě to zaujalo. Největší podíl na tom má náš kytarista Daniel, který mi dodal hromadu muziky a já jsem měl nutkání ty zpěváky napodobovat. Základ tvoří samozřejmě Meshuggah a Textures, ale nesmírně mě fascinuje, přestože nezpívám čistým zpěvem, Jonas Renkse z Katatonie.
Vilhelm Bladin: Jsme dva, protože chceme docílit intenzity a rovněž jen s dvěma zpěváky můžeme zahrát tak složité aranže.

Nemůžu si pomoct, ale z vašich gest a pohybů naživo si neodpustím otázku, zdali nemáte občas rádi i hip hop nebo jste jako já v mládí taky neujížděli na numetalové scéně?
Vilhelm Bladin: Ano, obojí. Co se mě drží dodnes je groove, který vyhledávám i v metalu. Můžeme na tyhle žánry nadávat, ale základ veškeré hudby je dobrý rytmus.

Prezentujete se jako jedna z předních kapel moderní djentové scény. Co to pro vás znamená?
Vilhelm Bladin: Je těžké popisovat kapely a žánry slovy, ale je pravda, že jsme součástí kapel, které se snaží prezentovat nový způsob skládání a hraní. A mám pocit, že tento vývoj ještě není u konce, ale v této fázi je to spíše taková zajímavá módní vlna.
David Lindkvist: Pro mě osobně to neznamená nic převratného, ale je to určitě dobrý popis.

Formace Vildhjarta, původem ze švédského města Hudiksvall, si své jméno přebrala z hry Drakar och Demoner (Dragons and Demons). Kapela se dá kategorizovat jako progresivní, ale svým zvukem, kde se nedají popřít vlivy Meshuggah (ani samotní muzikanti se tím netají), se stali přední formací populárního moderního žánru djent. Debut „Måsstaden“ z roku 2011, jehož příprava trvala přes pět let, jim zajistil pozvánky na prestižní festivaly a velkou pozornost metalových magazínů, které chrlili tituly typu „album měsíce“ či „objev roku“.

Hlavní co mě na vašem albu „Måsstaden“ dostalo, je jeho atmosféra. Dalo by se říct, že jsem se po dlouhé době při poslechu i trochu bál. Dokonce bych se nebál říct, že jsem konečně našel soundtrack ke svým nočním můrám. Nesnáším horory pro to, jak jsou trapné a i ty noční můry nemám často, ale když k tomu dojde i horor je oproti tomu nudný. Díky vám ale soundtrack už mám.
Vilhelm Bladin: Wow. Tak to je pocta! Základ té atmosféry je naše fascinace starou stockholmskou scénou: Katatonia, Opeth a Shining. Je to kombinace našich inspirací a moderních rytmů.
Daniel Ädel: Hlavní je pro nás docílit jedinečné atmosféry, než jen pálit do lidí riffy.

Debutu se rovněž dostalo i odpovídajícího artworku. S kým jste spolupracovali a do jaké míry jste zadání vytvořili vy sami?
David Lindkvist: Za grafikem jsme šli už s hotovým konceptem a příběhem. Asi v půlce práce nám odprezentoval, co má, a domluvili jsme se, co dál. Zajímavé bylo, že nás jeho práce ovlivnila zpětně, a tak jsme vytvořili i další část příběhu.

Mohli byste přiblížit samotný koncept?
David Lindkvist: Příběh se odehrává v izolovaném městě „Måsstaden“. Je to příběh mnicha a tuláka, kteří dorazí do tohoto města, kde se snaží prezentovat své moderní myšlenky.
Daniel Ädel: Nemusím ani dodávat, že je to opět hlavně na interpretaci posluchače.

Jaké jsou nebližší plány pro kapelu?
Daniel Ädel: Pokusíme se co nejdříve vydat EP s novým materiálem a pak pomalu začít se psaním skladeb pro další album.

Necítíte nějaký tlak ze strany vydavatelství, hlavně proto, že se debut zajímavě chytil a od zástupců populární módní vlny se jistě čeká, že budou krmit hladové posluchače.
David Lindkvist: Ani ne. Spíš se snažíme nezklamat ty, které jsme zaujali, protože jsme takovou reakci vůbec nečekali. Opravdu jsme ani nedoufali, že by se náš výtvor mohl někomu líbit.