Viet Cong + India

Podivínský večírek
27. srpna 2015
Praha, Experimentální prostor NoD

Když jsem se dozvěděla, že bude v té naší stověžaté děvce Praze hrát Viet Cong, současná kanadská odpověď na osmdesátkový postpunk a rané indie, nemohla jsem říct ne. Když jsem se pak zahleděla do vizuálu Ondřeje Kempného, už jsem se ani nesnažila odtrhnout oči a těšila se jak malá holka. Postpunk alert, přátelé. Čekám koncert roku.

Je v Praze blaze? Těžko říct. Když ovšem každý den nasáváte atmosféru ostravského industriálního hnusu a přebíráte se kulturním balastem, musíte uznat, že tady jsou fakt věci jinak. V mírně sterilním prostředí Experimentálního prostoru NoD to vypadalo poměrně nadějně. Na čepu pitelný Staropramen, pak pitelné espresso za křesťanskou cenu a navíc přítomnost místní hipsterské smetánky způsobila, že mi bylo jednoduše příjemně.

Ať už to zní jakkoli zkratkovitě, label Stoned to Death je na scéně zárukou kvality. Výběr předskokana tedy potěšil – jde to u kytarovky s Bejbišem za bicíma, Sokolíčkem za basou a Tomášem Kopáčkem s kytarou na krku jinak? Superskupina jak má být, navíc s tvorbou naprosto svébytnou. Můžete zapomenout na všechny formace, ve kterých pánové kdy působili (ať už byly sebelepší), India funguje sama za sebe. Bejbiš do bicích řeže seč může a dává najevo, že přechody v jeho srdci místo nemají. Kopák protrhává ušní bubínky a při úderu do činelů vám z očí valí krev, tohle zažít je slast. Absolutně postpunkové bicí si tykají s jednoduchou basou, která se ovšem neštítí ani úlohy melodického nástroje. Kapela hraje zády k posluchačům, noisovou řežbu si ale užívají obě strany. Krásný hluk, chtělo by se říct. Opojení padlo až s posledním sešlápnutím Kopáčkova wah wahu.

„Na kolik minut to protáhli? Čtrnáct? Dvacet? V psychedelickém oparu poslední skladby se nedalo racionálně uvažovat, natož počítat.“

Kdo je ten divný chlápek s hagstromem, co občas opře ruku o synťák? A kdo ten odbarvený blonďák, co je jak vystřižený z jakéhokoli trendy berlínského baru? Pražská hipsterská lůza našla spřízněnce, dekadentně indie Viet Cong z Kanady začínají hrát. Nedýchatelno je slabé slovo, prostor je naplněn k prasknutí a orosená čela lidí kolem dávají tušit, že na Sedmičce už bychom byli všichni dávno mrtví. Tancuje se, zpívá, podupává do rytmu, jak je komu libo – a ten, kdo nikdy nezažil Joy Division, už nemusí ani v nejmenším litovat. Viet Cong nás berou na výlet do doby, kdy byla tráva zelenější, New Order měli před vydáním první desky a Sonici si na tu svou museli ještě pár let počkat. Inspirace velkými jmény je zřejmá, Viet Cong se ale nikdy nechtěli vést na módní retro vlně. I přes zřejmý oxymorón musím říct, že znějí současně a jejich koncert je sám o sobě zážitkem, při kterém na všechna ta jména velmi rychle zapomenete.

Pot stříká všude kolem a ta čtyři individua na pódiu ukazují, kdo je momentálně špičkou žánru. Tyhle chlapíky není možné nemilovat. A nejnezapomenutelnější momenty? „Silhouttes“ roztančila snad každého, hitovka „Continental Shelf“ byla odměněna prvním crowdsurfařem a „Death“ připomínala více než cokoli jiného šamanský obřad. Na kolik minut to protáhli? Čtrnáct? Dvacet? V psychedelickém oparu poslední skladby se nedalo racionálně uvažovat, natož počítat. Na tohle slova nejen že nestačí, ona dokonce neexistují. Pro podobné podivíny mám slabost.

Dodám snad jen, že pískání v uších za podobně geniální koncerty stojí. Je pozdní večer a fronta na merch mluví za vše. Miku, Matte, Scotte, Danieli!