Václav Neckář – Dobrý časy

Dobrý tahy kouzelníka bezčasí
2012
Supraphon
43:11 (10 skladeb)
pop/folk
www.vaclavneckar.cz

„Dobrý časy“ Václava Neckáře přesně spadají do dnešního trendu, kdy starší zasloužilý muzikant spojí své síly s těmi mladšími a nadějnými. Je patrný především na folk/popové scéně a jakožto vrchol tohoto již delší dobu trvajícího trendu bych vypíchl „American Recordings“ Johnnyho Cashe, které navíc považuju za jeden z vůbec nejsilnější materiálů, který Cash kdy vydal.

Matador svého žánru se zde vyzpívává své celoživotním dílem podložené zkušenosti do zcela aktuální, byť retrem a předchozí tvorbou poučené hudby – určitě si vzpomenete na původně Reznorovu skladbu „Hurt“.

Stejný pocit mám z „Dobrých časů“. A přesto je ten pocit něčím intenzivně narušovaný. Václav Neckář je na albu jen interpretem, nositelem značky, hlasu, tedy tváře hudby – texty nepsal, nejde o jeho osobní výpověď. Ovšem i tak je každá píseň uvěřitelná, každé slovo zní prožitě a naprosto přirozeně. I proto, že jsou texty zdánlivě osobní, byť se v nich většinou pohybujeme v rozmezí smířenosti, že dobrý časy jsou zpět, i když vlastně tak trochu melancholicky v nás, v našich vzpomínkách a srdcích.

„Neckář zažil Super8 jako výkřik modernity a právě tato atmosféra jakési bezčasé současnosti z desky sálá.“

Zní to pateticky a okoukaně, ale Neckářův zpěv či spíše melodická proklamace je tak uhrančivá, že jakýkoliv patos nedostane prostor. Neckář je zkrátka kouzelníkem bezčasí. Doby, která není jasně specifikovaná, přesto tak nějak víme, že již minula a zůstává jen v nás, byť její atributy jsou natolik univerzální, že může nastat kdekoliv a kdekoliv znovu. První lásky, první hoře, vzpomínky na přátele, vše mlhavé, rozostřené a přibarvené jak na filmu Super8. Ale prosím neplést s tak moderními retro trendy, Neckář zažil Super8 jako výkřik modernity a právě tato atmosféra jakési bezčasé současnosti z desky sálá.

Byť právě ona snaha svezení se na retro vlně je zřejmě hlavním narušovatelem dokonalé desky. Přeci jen Neckářův návrat působí lehce vykonstruovaně. Proud ostalgie již dorazil i k nám (a asi nejvíce ho reprezentuje seriál „Vyprávěj“), tak proč z historie nevybrat hvězdu, jejíž přínos a obliba je neoddiskutovatelná, ale zároveň není s bývalým režimem tak úzce spjata a na ní neulpěl jeho nános. Václav Neckář byl naprosto ideálním tahem.

Deska se mi dostala do rukou na černočerném vinylu, dalším to výdobytku retrofilie. Zároveň vyšla v době, kdy se proměňuje samotný Supraphon jakožto monopolní předlistopadový vydavatel. Podle proměny portfolia začíná cílit právě na uvědomělé a trochu módě podléhající publikum mladých lidí, kteří inkriminovanou dobu nikdy nezažili, jak lze usuzovat dle obsazení Tomáše Kluse, Anety Langerové či Tata Bojs.

Značka Supraphonu se také jako jiné další snaží (zcela legitimně) využít svou bohatou historii k nové expanzi. Zatímco Kofola se uzavřela v retrodesignu, takový Botas vsadil na absolutní současnost byť jasně dotčenou historickým kontextem. Supraphon zůstává někde mezi. Jedna část jeho katalogu reprezentuje právě měnící se zaměření na zcela novou cílovou skupinu, druhá vychází především z ohromného archivu, který tato společnost spravuje. Osobně jsem zvědav, jakým směrem se dále vydá.

„Dobrý časy“ jsou nicméně natolik povedenou a krásnou deskou, že výše zmíněné výhrady zatlačuje na úplný okraj. Samozřejmě můžeme donekonečna diskutovat o tom, jestli byl tah Umakartu angažovat Václava Neckáře intuitivní či jen velmi chytře zvolený, ale na čisté líbivosti (bez jakýchkoliv negativních konotací) desky to nic nemění.