„V peřině“ se ani spát nedá

Brabcova kameramanská práce je už dlouhá léta ustrnulá v totožné manýře, které stačí zaplnit až zaplácat záběry barvitými předměty a pak kolem nich kroužit. Způsob, jakým je natočen snímek „V peřině“ je však ještě o kus sterilnější a úspěšně rozmetá iluzi o „poetičnosti“ Brabcových filmů. Ani zde si režisér a kameraman neodpustí jeřábové jízdy nad náměstím, to je však překvapivě taky jaksi odtažitě „nastylované“. Průčelí se nepodařilo dostatečně vyšňořit, na vývěsní štíty nezbyly peníze a že se v pozadí mihne cedule Gambrinus, je spíše nedopatření, než product placement. Což je možná ještě horší.

Úplně nejhorší, ba katastrofální, je ovšem Brabcova naprostá vypravěčská neschopnost. „V peřině“ žije vždy jen pro daný moment, souvislosti lze hledat jen mezi nejkřiklavějšími dějovými linkami. Zdá se, že kdyby se už nikdy neobjevil na začátku zmizelý dědeček v podání Bolka Polívky, bylo by to moc i pro tvůrce. Jinak si ovšem s ničím hlavu nelámou, smysl nedávají ani návaznosti v ději, zcela neurčité je dobové (či „nadčasové“?) zasazení, nesedí ani prvky žánru. Nechat třeba zpívat postavu, které se dané scéna vůbec netýká, je v muzikálu tohoto střihu nepřípustné. Ale když on tu kromě Lucie Bílé nikdo nemá takový hlas, že.

Spící policajt a další zbytečnosti
Podobných nesmyslů je filmu bezpočet a většinou za nimi můžeme hledat to, že jsou prostě potřebné pro danou scénu. Uprostřed křižovatky nesmyslně usazený policista má práci jen v některých situacích, a když ji nemá, je to dáno jen tím, že zrovna chrápe. Na některých figurách je vyloženě vidět, jak vcházejí na povel do záběru, aby se jim „náhodou“ něco přihodilo. Podobná neobratnost pak ovládá i taneční scény dle modelu „strčte na malebné náměstí pár barevných kýblů a postav ve stejném oblečení a nechte je synchronizovaně trsat“. Od estéta Brabce taková nedůslednost překvapuje.

„Ve filmu ‚V peřině‘ končí představa o nápadu u toho, že se na něco dá ukázat.“

Hezká česká pohádkovost se zde pojí s nadbíháním teenagerům, exemplárně v postavě „dívky ze sna“ (či spíše štětky), která na konci dostane jméno Zdenička, aby se vrátila oddávat šampaňskému a mužům. Od dob vulgárního laškování v „Kozím příběhu“ jsme tady něco podobného neměli. A podobně jako zmíněný animovaný debakl, ani „V peřině“ vlastně neví, zda chce chytit příběhem, písničkami anebo jakoukoliv podbízivou vylomeninou.

Celá ta nemotornost je nesmírně iritující, až se u filmu ani usnout nedá. Ve filmu „V peřině“ končí představa o nápadu u toho, že se na něco dá ukázat. Že by i ve smyšleném světě měly mít věci souvislosti, už jako by nebylo důležité. A tak zde postavy konají proti tomu, co říkají, a jak vypadají a nejsou schopny adekvátně reagovat jak na jiné figury, tak na situace, do nichž se dostávají.

Kdybyste měli zase někdy nutkání posmívat se americkému popovému konzumu, pusťte si „V peřině“. Jakýkoliv odpor totiž k němu můžeme mít, pořád mu lze přiznat přinejmenším šmrnc a nápady, třeba pokud jde o camea televizních hvězd. Tady se usíná nad půllitrem, hraje k tomu Kabát a ani nad zmizením milované osoby se tu neumí dojímat. Film „V peřině“ mísí v postatě cokoliv, aniž by to dokázal jakkoliv odůvodnit.