Uspořádat anketu je snadné, vydobýt Vinyle renomé nikoliv

S Tomášem Grombířem a Pavlem Uretšléglem jsme hovořili po emailu v březnu 2012, deset dní po uskutečnění prvního ročníku cen Vinyla.

Ceny Vinyla, jejichž vznik loni na podzim ohlásila dvojice zde zpovídaných pořadatelů, se po prvním roce vyprofilovaly jako ceny, které ze všech nejvíce hledají v českém hudebním podhoubí. B4, Creepy Teepee i Fiordmoss nejsou jména, která by běžně kroužila českými médii, ač by měla. Čtěte, jak se věci seběhly a jak poběží napřesrok.

První otázka je nasnadě – jak jste po udělení prvních cen Vinyla spokojeni? Jak se výsledek promítnul do úvodních očekávání, s nimiž jste nové ceny iniciovali?
Pavel: Tato otázka by spíš měla směřovat na lidi, kteří přišli na slavnostní vyhlášení, novináře, kteří ve Vinyle hlasovali, fanoušky hudby, kapely – zkrátka na lidi zvenčí. Co se samotných výsledků týče, jsem jako posluchač a fanoušek hudby spokojený. Všichni nominovaní splňují pro mě jakýsi prvek originality, výjimečnosti a zajímavosti – o některých z nich se však ví málo nebo skoro vůbec (B4, Optical Frameworks), a proto jsme rádi, že jsme jim mohli tímto způsobem pomoci dostat jejich hudbu více na světlo. Totéž se dá říci o všech nominovaných v kategorii počin roku – domnívám se, že všichni domácí hudební scéně hodně pomáhají a obohacují ji.

Tomáš: Jeden ročník nic neznamená, ale podle ohlasů si troufám tvrdit, že jsme ten nápad dotáhli k výsledku, který nezůstal úplně bez odezvy. Cenu jsme založili proto, že jsme nebyli spokojeni se stavem na české hudební scéně. Místo remcání jsme zkusili něco udělat. Je to takový kulturní aktivizmus. Celá příprava a organizace probíhala s velmi omezeným rozpočtem, to nás samozřejmě nezprošťuje zodpovědnosti za chyby a nedokonalosti, ale je třeba na to alespoň trochu brát zřetel, kdyby se někdo pouštěl do srovnání Vinyly a jiných podobných akcí.

Se spokojeností souvisí i odezva médií, která z mého pohledu nebyla valná, což můžeme svádět na obecný nezájem o „jiné“ referování o hudbě, ale možná i na to, že se Vinyla holt konala poprvé. Jak to vidíte?
Pavel: S odezvou médií jsme spokojeni – zkrátka a dobře víme, že psát o B4 nebo Kittchenovi v mainstreamových médiích moc nejde. I proto jsme rádi, že se o Vinyle zmínila i velká (či mainstreamová) média. Určitou roli jistě taky hrál fakt, že šlo o první ročník. A v neposlední řadě, je to sice jen moje domněnka, ale: hodně hudebních publicistů Vinylu ignorovalo, protože se jich dotklo, že se neobjevili v seznamu porotců. Pokud ale chcete úzkou porotu, nemůžete se zavděčit všem. Až proběhne pár ročníků a v porotě se obmění víc lidí, tak se samozřejmě obrousí i nevraživost a předsudky.

Na paralelně probíhajícím předávání tvrdě-rockových cen Břitva mi zpěvák kapely Insania Poly říkal, že zájmu televize se vlastně doprošovat nemusíme, že posluchači téhle hudby stejně pátrají jinde. Na druhé straně, jedním z cílů hudebních cen je získat jinak opomíjeným muzikantům trochu prostoru. Stojíte tedy o zájem televize?
Tomáš: Televizi jsme zvali. Opakovaně. Bylo nám divné, že stále nikdo neodpovídá. Začali jsme se tedy více pídit, jak to bude s její účastí. Nakonec jsme se z dobře informovaných zdrojů dozvěděli, že v sobotu se v televizi nepracuje. Tedy přinejmenším v Brně ne. Prý by musel přijet prezident. Nic ve zlém, je to pochopitelné. Nikdo nechce trávit sobotní večer pracovně na akci, která ho nezajímá. Televize alespoň zveřejnila článek o Vinyle na webu. Každopádně o televizi stojíme. Příště musíme holt zvolit lepší termín. Nejde o to, že by Vinyla dokázala změnit vkus diváků, ale minimálně ukáže, že existuje ještě něco jiného.

KDO STOJÍ ZA VINYLOU
Iniciátoři Vinyly Pavel Uretšlégr a Tomáš Grombíř neumějí hrát na žádný nástroj, tudíž nehrozí, že by sami založili kapelu a snažili se získat svou vlastní cenu. Pocházejí z bezvýznamného města ze Slovácka a nejsou tedy součástí zájmových klik, klak a partiček. Nikdo je vlastně pořádně nezná, nemůže jim vmést do tváří jejich minulost, účelově je konfrontovat s juvenilními názory za účelem diskreditace, napadnout jejich kompetenci k organizaci jakýchkoli cen. A tak by to mělo i nadále zůstat.

Při předávání jste ve Flédě zmínili, že každý další ročník by měl cenu navrhovat jiný výtvarník (letos to byl Josef Bolf). Tím jste jasně naznačili, že hodláte v této aktivitě pokračovat. Souhlasí?
Pavel: Jedním ze základních východisek současné hudby je propojení s výtvarnou scénou, tudíž nám přišlo přirozené a funkční tyto dva světy skloubit i ve Vinyle. Teď přemýšlíme, jak oba světy propojit ještě více. Obal dalšího vinylu bude určitě navrhovat opět výtvarník.

Tomáš: Třeba s Pepou to bylo velmi jednoduché. Přemýšlel jsem, který z výtvarníků má rád hudbu a vzpomněl jsem si, že na koncertu Air si podupával kousek vedle mě. Napsal jsem mu a on okamžitě souhlasil.

Na podzim se vedle vás vynořila i cena Apollo. Jakkoliv obě strany v začátku deklarovaly, že si nepolezou do zelí, a že je zde prostor pro obě, nebáli jste se přece jen, že se výsledky budou překrývat a veškerá víra v platnost obou cen půjde vniveč?
Pavel: Na začátku obavy trochu byly, ale v okamžiku, kdy jsme my i Apollo odkryli způsob hlasování, respektive celý mechanismus cen, domnívali jsme se, že se obě ceny můžou protnout jen minimálně, což se nakonec i potvrdilo. Apollo jako svoji konkurenci nechápeme.

Tomáš: Ceny jsou lákavým marketingovým nástrojem. Čtrnáct dnů před vyhlášením Vinyly jsem měl pocit, že každý den slyším vyhlašování nějakých cen ze všech myslitelných oblastí lidského počínání. Uspořádat cenu či anketu je poměrně jednoduché, ta opravdová práce je teprve v tom vydobýt si nějaké renomé. Nejlepší radu nám dal na samém začátku Tonda Kocábek: nečekejte, že to bude vůbec někoho zajímat. My to teda nečekáme, ale děláme to tak, jak nejlíp umíme.

„Myslím, že uznání od odborné poroty je pro každého tvořivého člověka velmi mocnou satisfakcí.“

V tuhle chvíli existuje v České republice několik cen, o nichž rozhodují jakési „odborné novinářské poroty“. Jak vnímáte úroveň psaní o hudbě v našich krajích?
Pavel: Z mého pohledu je to u nás úroveň hudební žurnalistiky na vysoké úrovni – asi proto, že si hodně vybírám, od koho si přečtu nějaký text. Je jasné, že v jakémsi globálním měřítku je kvalita nízká, protože opravdu kvalitních novinářů je vůči těm průměrným nebo slabším daleko méně. Ale tato matematika platí obecně v jakémkoli lidském konání.

Tomáš: Vypadá to, že by ani kritika nebyla třeba: každý si může stáhnout a poslechnout jakoukoli hudbu a třeba o ní něco napsat na svůj blog. Proč o hudbě číst, když si ji můžu rovnou pustit? Ono však nestačí, že se ti něco líbí či nelíbí, kultura vzniká v kontextu, v dialogu, pracuje s odkazy či citacemi. Když se odprosíš od čistě estetických hledisek, musíš něco vědět, abys ji mohl kriticky hodnotit. A právě tady se mi zdá, že ta snadná dostupnost, to konzumenství je na úkor kritického myšlení – proč o něčem číst, když si to můžu rovnou stáhnout. Stáhnu – poslechu – spotřebuju – ale bez hlubší reflexe, bez přemýšlení. Z věcí se tak vytrácí význam, jako by se všechno dělalo jen pro zábavu. Věříme, že tady pozitivně zafunguje Vinyla a koncentrace porotců-hudebních kritiků bude generovat počiny hodné pozornosti.

Klíčovým cílem cen, jako je Vinyla, se jeví být podpora více či méně opomíjené hudby. Zvažovali jste i možnost jakési materiální podpory? Je to něco, o čem chcete do budoucna uvažovat?
Tomáš: Jednoduchá otázka, ale těžší odpověď. Jistě, umělec nemůže být živ jen z potlesku. Mám ale trochu strach, aby peníze nevstupovaly do rozhodování: on má malý dítě a je bez práce, tak mu to dám. Od počátku říkáme, že rozdíl mezi nominovanými a vítězi je velmi nepatrný, a chceme poukázat na celek (ve smyslu tohle jsou zajímavé desky, tohle jsou zajímavá nová jména), peníze by opět o něco zvětšily rozdíl mezi vítězi a zbytkem shortlistu. Myslím, že uznání od odborné poroty je pro každého tvořivého člověka velmi mocnou satisfakcí. Pokud by se však našel mecenáš, který by chtěl vítěze finančně obdarovat, zřejmě bychom se tomu nebránili.

Pavel: Primární je pro nás poukázat na zajímavou hudbu a pomoci ji více zpropagovat a podpořit samotné interprety, skupiny, případně projekty s hudbou úzce související. Třeba Tomáš Procházka nebo Kittchen nám říkali, že tento způsob podpory, tedy reflexe jejich tvorby odbornou veřejností a větší propagace jejich hudby, je pro hudebníky hodně podstatná a důležitá.

fotografie: Milan Krupár