Ulver – Wars of the Roses

V každé válce je poražený
2011
Kscope
45:30 (7 skladeb)
experimentální elektronika
www.myspace.com/ulver1

„Mně se líbí od roku 1998.“ „Mně až od ‚Blood Inside‘.“ „Mně od března.“ Ulver se z několika důvodů dávno dostali do onoho blaženého stavu, kdy všemožné debaty přetékají zápalem ve sporech o jejich nejlepší desku. Jednak jsou dobří, jednak různorodí a v neposlední řadě velkou část posluchačů nespojila dohromady jejich hudba, ale metal.

Stejnorodost publika je díky tomu jen zdánlivá – v té velké skupině fandů tvrdého rocku políbených Vlky totiž samozřejmě panují velké rozdíly ve vztahu k elektronické, ambientní, klasické, folkové a bůhví jaké další hudbě, ke které Ulver za léta zabrousili. Nemluvě o tom, že nezanedbatelné části metalistů také vytváří nebo zcela pokrývají kontakt s kterýmkoli ze zmíněných žánrů. Těžko se pak najde nahrávka, o které by někdo přesvědčivě neprohlašoval, že jde o jejich nejlepší věc. Po krátkém čase tedy zjistíte, že každé album je lepší a zajímavější než ty ostatní, načež by možná stálo za úvahu, jestli vlastně není dobré vesměs všechno.

K tomuto zvláštně potrhlému názoru se kloním i já, pročež mi nevadilo nechat „Válkám“ dlouhé týdny v mírném očekávání čehokoli zajímavého, co by z nich nakonec vylezlo. Jenže nevylezlo. Počáteční zvědavost a následné velmi decentní potěšení postupně uvadlo v dojem několika skvělých, ulverovskou tíhou obtěžkaných momentů, ale bohužel obklopených desítkami minut mírně umolousané vaty. My posluchači jsme holt svině, k prasknutí vykrmené roky fantastických skladeb. Žereme vše, jen dvakrát vylouhované sáčky od čaje ne.

DRUHÝ POHLED: Jirka Jakoubě dává 8/10
Všechno v životě dostává hlubší smysl tehdy, když o tom jen nepřemýšlíme, ale když tím začneme skutečně žít. Ulver bez pochyb hudbou žijí, prožívají ji a s měrou nebývalé tvůrčí empatie překonávají hranice, jimiž se vlastními myšlenkami sami často a dobrovolně spoutáváme.
Každá ze sedmi skladeb na novince „Wars of the Roses“ utváří samostatný expresivní celek, aby nakonec všechny navzájem přesně zapadly do kompaktní skládačky intenzivních výpovědí. Chvílemi až nebývale otevření, čitelní („February MMX“) a jindy zas svrchovaně intimní, vrstevnatí („Providence“). Ulver žánrově navazují a rozvíjejí motivy obou předešlých alb, především pak tu individuální (a do jisté míry posluchačsky hůře přístupnou) chamber-ambientní rovinu desky „Shadows of the Sun“.
Ať už tam ale cítím kousky art rocku, umírněné avantgardy, prazvláštní melancholie, pokaždé si znovu a znovu uvědomím, že myšlenka v hudbě drží pouze formu, k prožitku je však třeba posluchačské odvahy, za kterou se „Válka růží“ pokaždé odvděčí novým, neopakovatelným prožitkem.

TŘETÍ POHLED: Viktor Palák dává 6/10
Ulver, coby elektronická kapela udržovaná zájmem metalistů vcelku paradoxní zjevení, se odjakživa dočkávali aplausu za schopnost překvapovat. A jakkoliv jsou pořád jedinečnou skupinou s nezaměnitelným výrazem, právě magie neočekávaného dostává na „Wars of the Roses“ až na závěrečnou výjimku mírně na frak. Kompoziční postupy i zakuklenost lapidárních textů musí znalcům tvorby Ulver přijít poprvé až příliš povědomé, což jako by měla svou odlišností kompenzovat skladba „Stone Angels“ od nováčka ve stálé sestavě Daniela O'Sullivana.
Hudbu Ulver bylo vždy dobré vnímat spíše intuitivně, nechtít ji analyzovat do důsledků a ponechat spíše na úrovni tušení. Protentokrát ale kapela až příliš odvádí pozornost tím, jak rekapituluje, nikoliv reviduje už dříve použité.

„Wars of the Roses“ neumí ničím zneklidnit, natož překvapit. Zatímco na relativně nenásilném, ale přesto velmi silném „Shadows of the Sun“ sem tam něco otočilo náladu a trochu nalomilo pocit ukolébání v jemných tónech a ambientních plochách, aktuální deska v tomto srovnání plyne příliš snadno a nenuceně. Působí neutrálně, nebolestivě a nenaléhavě, což samo o sobě nemusí být na škodu, jen Ulver dříve trhali nebesa i ve chvílích téměř úplného ticha a nyní se málem zařadili mezi mraky geniálních podkresů.

Po mnoha a mnoha hodinách mi v paměti uvízla jen „Norwegian Gothic“, protože jde o ozvěnu let minulých, a „Island“, kterou jedinou považuji za opravdu podařenou skladbu, v níž je co nacházet – klidná tvář kapely se tu potkává s nápady a jako snad v jediném momentu mizí dojem vyprázdněnosti a bezkrevnosti, která by byla obhajitelná možná o líném nedělním odpolední v hotelovém výtahu, ne na desce Ulver. O zbytku, včetně úvodního čtyřminutového bumčvachu, který je mi víc a víc protivný, nemůžu říct víc, zkrátka si nic nepamatuju. Šest z deseti jen za dvě zmíněné skladby.