Ulver – The Assassination of Julius Caesar
Tak tedy jinak. Dopřejme si vyvrcholení už ve druhém odstavci. Ulver se již tradičně povedla výborná deska. Nepřekvapuje mě to, všechna ta očekávání a těšení na každou jejich novou nahrávku bývají jen sebeklamem, rituálem, který z nějaké bizarní pohnutky stále vyhledávám. Zvlášť po Wars of the Roses jsem nabyl přesvědčení, že s nimi zkrátka nelze šlápnout vedle. Mistrovství barokně-komorní radostné gradace s famózní emoční kulisou se pro mne stalo něčím, co neumím střízlivě posoudit, neboť ta deska vystihuje takřka vše, co prožívám. Ulver, to je všudypřítomná grácie v čemkoliv, na co sáhnou.
Ale co dělá The Assassination of Julius Caesar tak znamenitým počinem, že si troufám to říci rovnou? V první řadě ona naprostá nonšalance. Ladnost a nevázanost udělat něco tak, jak je to docela přirozené, ale zároveň natolik radikální, že to zanechá množství výzev a stop. Stop, které slouží jako dokonalý kompas ve světě inspirací a vytváří tak nejenom manuál k pochopení a uchopení, ale zároveň dávají prostor k prožití vlastního příběhu, k vlastní cestě skrze celé dílo. Tematická hutnost vyvěrá dokonale nejenom z každého grafického ornamentu The Assassination of Julius Caesar, ale zejména z každé sekundy hudby, kterou povyšuje na cosi maximalistického, ale zároveň hravého a něžného. Odkud se bere ten nesmírný smysl pro detail, korunovaný a podtržený protentokrát inteligentním, vkusným popem?
„Je to právě ona prosvícená zasněnost, která více či méně proniká každým z rafinovaných příběhů.“
Právě kombinace extrémně propracovaných témat ukazuje, jakým způsobem jednoznačně zasáhnout cíl, aniž by bylo nutné sklouzávat ke kýči nebo chytat za srdce vyumělkovanou osudovostí. Rozličná témata pak nenásilnou formou plynou skladbu po skladbě, sem tam jsou hudební složkou zahuštěna, jindy zase pohlazena či doslova podkreslena úžasnou scenérií. Tímto způsobem je jim umožněno vystoupit do popředí a okouzlit. A nejsou to ledajaké příběhy. Práce s historickou estetikou a vzpomínkami, to Ulver jde. Vzpomeňme třeba právě Wars of the Roses a její romantické, andělské vizionářství či nadčasové pojetí rozličných coverů na Childhood's End. Aktuální dílo nicméně sahá ještě mnohem dál, nejenom hloubkou témat, ale též perfektním vypointováním celého poselství.
Těžko si představit něco dokonalejšího, než nahození paralel mezi nezdařeným atentátem na Jana Pavla II. a mystickým darem sv. Terezie z Avily. To úvodní Nemoralia provádí příběhem kořisti a lovce od časů Neronových až k princezně Dianě, zatímco 1969 vyvolává netušený, často skrytý rozměr zlatých šedesátých. Co skladba, to jiný, propracovaný příběh.
Z hudby, pod jejíž produkci se podepsal Youth (Killing Joke), navíc vyzařuje slunce. Je to právě ona prosvícená zasněnost, která více či méně proniká každým z rafinovaných příběhů. Právě zde dochází k prolínání nejrůznějších jemných žánrů současnosti; nelze minout roztančené party zvláště první poloviny desky, stejně tak zvukové paprsky Southern Gothic či mystické Transverberation. Pokud lze světlo vyjádřit hudbou, tyto dva kusy to dokázaly. Takřka empírová Angelus Novus navzdory své lehkosti a zasněnosti Garmova hlasu žongluje s klíčovými okamžiky dvacátého století. Po vyslechnutí potemnělého preludování à la Perdition City na konci závěrečné písně Coming Home se tak lze nejenom vrátit do začátku milénia, ale též ověřit si nadčasovost spojení intenzita versus něha. Poznávat The Assassination of Julius Caesar je radostí i dobrodružstvím přitažlivých námluv kontrastů, myšlenek a melodií.
