Ulver – Messe I.X – VI.X

Ulver light?
2013
Jester Records
35:03 (7 skladeb)
orchestrální hudba/neoklasika
www.jester-records.com/ulver

Kapela, která je sama tak trochu malým orchestrem, si k práci přizvala Komorní orchestr města Tromsø, tedy ten, od něhož je jen krůček k velkému filharmonickému. Změnilo se tím něco? Posunul větší počet nástrojů Ulver někam? V zásadě ne. Je nové album dobré? Ano.

Ulver se na stupnici podmanivosti pohybují ve vysokých číslech, zároveň ale nechávají posluchače přemýšlet, což z vysokých dělá čísla absolutní. Někdy pracují s po sobě jdoucími tóny, někdy jen se zvuky. Téměř vždycky se vymykají běžné zkušenosti, nikdy je nelze ignorovat nebo zapomenout. Hudbou i texty se dotýkají abstraktna, když ale zabrousí ke konkrétnímu, zbaví ho samozřejmosti, všeho, na co jsme zvyklí, a otočí jej naruby. Jejich genialita spočívá v tom, že jsou meditativní a podvratní zároveň.

Platí to i nadále? Předně, „Messe I.X – VI.X“ se kvalitami může stavět vedle všeho, co bylo před „Wars of the Roses“, je už ale někde jinde. Ztratila se disharmonie a řinčivost stejně jako jemně plynoucí ambient. Zůstali neklid i dramatičnost, z většiny ale vytvořené „pouze“ klasickými nástroji – elektronika a samply byly upozaděny nebo zmizely úplně. Skladby díky tomu znějí subtilněji a proto konzervativněji, a možná by se dalo říct i, ano, mainstreamově. Album totiž chvílemi působí jako geniálně ozvláštněná středněproudá filmová hudba, nikoli jako hudba dříve zničená nebo postavená na hlavu.

„Dosáhli Ulver čisté formy nebo jde o sofistikovaný způsob sebekastrace ‚stárnoucích‘ tvůrců?“

Čímž se dostáváme ke dvěma věcem. Za prvé jde o odpověď každému troubovi, tvrdícímu, že pánové neumí skládat, protože i na poměry Ulver takto decentní nahrávka je zkrátka výtečná. „Messe I.X – VI.X“ je až přecizelovaným kouskem, z něhož tryská dokonalost, ne bizarní kousky nezkušených mladíků se zálibou v obskurnostech. Vzniká tím též otázka, na níž je obtížné odpovědět. Dosáhli Ulver jakési čisté formy, k níž vždy směřovali, nebo jde o sofistikovaný způsob sebekastrace „stárnoucích“ tvůrců?

Osobně se přikláním ke třetí možnosti, že cest směřujících k našemu uhranutí je mnoho, a Vlci si ze své povahy prošlapávají všechny. Definitivní odpověď pak dává samotný pokus rozpitvávat je a striktně rozumově uchopit. Pořád to nejde. Znova se totiž dovídáme, že skříňku, z níž čerpají svoje kouzlo, bychom otvírat neměli. Proč taky. Stačí, že ji pořád mají.

fotografie: Ingrid Aas