Ufomammut, Five Seconds to Leave, Phaerentz

Trocha rauše by nebyla? Jasně. Na, udav se!
1. května 2013
Praha, Chapeau Rouge

V poslední době si libuju v ježdění na akce, kde znám minimální počet účinkujících, ideálně žádného, a že jsou hvězdy v optimální konstelaci, sbírám jeden pozitivní zážitek za druhým. Většinou ale takové akce začínají minimálně v rozpacích a nejinak tomu bylo i na prvního máje v pražském klubu Chapeau Rouge.

V potemnělém tunelu se poskládala první vlna zvědavců a nadšenců, před kterými si k instrumentům do červeného světla stoupl Phaerentz. Jeho nádobí tvořily čtyři přehrávače, mixák a spousta dalších udělátek majících za cíl přesun zájmu na dílčí zvukové stopy. Výsledný efekt by se dal nadneseně popsat jako pobyt v řídícím centru jaderné elektrárny, kde stálý poplach signalizuje přítomnost zlobra setrvale se dobývajícího dovnitř. Výsledný efekt pro mne zprvu nijak uchvacující nebyl.

„V dalších písních byly totiž ztvárněny v různých náznacích či přímých vyobrazeních křeč a uvolnění, euforie sebedestrukce, napětí a katarze.“

Možný význam tvůrčího záměru jsem pochopil až v závěru v konfrontaci s tvorbou Ufomammut. Phaerentz ve výsledku předvedl dílčí výsek hudebního pole, kde se relativně nedávno rozplynula hranice mezi čistě elektronickou hudbou a oblastí „metalu“. Misky vah se pro tento večer sice výrazně vychýlily ke straně elektrických kytar, ale tvář vzešlá z jejich počínání se dá shrnout jako „hudební neošamanismus“. Již léta existuje oblast „technošamanismu“ a autoři, kteří o ní hovoří, v ní vidí jeden z mnoha výseků pole moderní spirituality.

Nejzřetelněji byl tento fenomén vidět v díle Five Seconds to Leave (FStL). Podobně jako Ufomammut spájejí hudbu s promítáním a právě u FStL úvodní skladba ilustrovala zmíněné spirituální zacílení. Nerad bych vkládal autorům do úst víc, než sami zamýšlejí, ale úvodní minuty ukázaly bytí ve své holistické podstatě. Do jisté míry lze číst řadu ztvárněných námětů jako buddhistických, ale to by se musel divák oprostit od celkového dojmu z akce. Zatímco se střetávaly klidné vody melodií FStL s brusným kotoučem ostrých emotivně přesycených riffů patřičně zdůrazněných bicími, bylo možné na plátně sledovat chtivost, nenávist a zaslepenost, což jsou tři (základní) kořeny dobrého a zlého v buddhismu. Závěrečná silueta osoby v pozici lotosového květu mne v tomto pochopení tvorby FStL utvrdila.

„Ufomammut ale nenabízel řešení. Naopak si liboval, že drží všechny přítomné v napjaté deformitě.“

Všechny skladby FStL obývají úroveň často se opakujících motivů v protikladu k výbuchům návalů vášně obdobně jako Ufomammut. V písních následujících po té úvodní byly ztvárněny v různých náznacích či přímých vyobrazeních křeč a uvolnění, euforie sebedestrukce, napětí a katarze. Úvod naopak nabídl určitý způsob pochopení a přijetí východiska z aktuálního marasmu, v němž se moderní člověk nachází. Podobně se prezentují například finští neofolkaři Tenhi. Ti si společně s FStL libují v rozmístění a chvění basových tónů a přestože Tenhi vyloženě nedávají naději, jak ven, rozkvetlé kostry, mlhovinové toky či roztodivně zbarvené krajiny značí obdobnou myšlenkovou pozici, jaká zajímá i Five Seconds to Leave.

Souvislost s šamanismem mi pak připlula na mysl až při vystoupení Ufomammut. Jejich tvorba se noří v dunivých hlubinách podobných riffů, odkud se občas vydere řvaný hlahol. Po chvíli houpání na ponurých skoro doomových vlnách jsem se nemálo kdy přistihl, že zaujímám ne zcela obvyklou polohu. S dalšími zvukovými efekty a modifikacemi škvrčení, brumlání či elektrických výbojů se mi vybavila vyprávění o původních šamanech. Ti se po absolvování rituálu „roztrhání duše“ potýkají s bytostmi, s nimiž je nutné v první řadě bojovat o vlastní přežití. Naopak soudobá podoba šamanismu vidí v duších partnery a tvrdí, že je stačí požádat a bude potřebnému dáno.

Nekompromisní bicí ženoucí všechny kupředu soustavně udržovaly mamutí trio v extatickém stavu. Spolu s videoprojekcí vznikl obdobný schizoidní dojem jako u FStL. Ufomammut ale nenabízel řešení. Naopak si liboval, že drží všechny přítomné v napjaté deformitě. V řadě motivů je patřičné zdůraznit snahu Adršpašsko-teplických skal pohltit Jaroslava s Jaromírem, když se jali zachránit svého bratra, modrý měsíc na Arrakisu či rozvětvené vědomí. Zobrazení všech základních elementů v útrobách ufomammutí šílenosti vyostřily podladěné kytary, jejichž zvuky sotvaže se jen o hlavy diváků tříštily. Svým způsobem byl konec setu vysvobozením a nějakou chvíli to rozhodně dalo, než se vyrovnaly všechny hladiny enzymů do normálu.

Změněných stavů vědomí bylo možné za večer dosáhnout celou řadu. Každý z interpretů předvedl vlastní způsob meditace a možnosti psychonautské praxe. Existuje skupina lidí věřících v existenci prajiskry v uvnitř každého z nás. Mají-li skutečně pravdu, pak bylo možné zejména s Ufomammut tuto nalézt a v gnostické struktuře uvažování detailně pochopit, probudit a rozšířit do obludných rozměrů.

fotografie: Tomáš Šrejber