Ufomammut – Ecate

O „Ecate“ navíc sama kapela mluví jako o přelomovém albu, což se může zdát jako klišé, ale jen ze začátku. Deska se totiž předchozí tvorbě opravdu vymyká. A je tedy nejprve nutné definovat to, čím Ufomammut byli, aby bylo možné říci, čím jsou na „Ecate“.

Je také potřeba říct, že se tvorba Ufomammut odehrává v cyklech. Již dříve vydali pár alb, která naznačila změnu stylu, a po kterých následovaly jedna či dvě desky, jež tento styl dovedly k dokonalosti. Za ona předělová alba považuji debut „Godlike Snake“, kde Italové definovali absolutní základy svého stylu (klasický metal zkřížený s doomem, dronem a obstarožními syntezátory, vše zahaleno do okultního hávu), „Supernaturals: Record One“ z roku 2007, které rozbořilo klasické struktury a vedlo Ufomammut k daleko volnější a monumentálnější formě, a v neposlední řadě „Eve“, která je proslavila nejvíce. Jde o konceptuální album pojaté jako jednolitá skladba rozdělená do pěti aktů. Masivní zvukové plochy se rozvíjejí a gradují v přesně propočtených časech, vrství se ve vzorcích, opakují a tvoří jeden impozantní monolit. I přes extrémní komplikovanost si však „Eve“ i následující „Oro“ zachovaly překvapivě jednoduché a zábavné momenty odkazující k začátkům kapely a čistý rock'n'roll.

Dalším zlomem v tvorbě Ufomammut by pak měla být deska aktuální. V čem je jiná? Jakým směrem se posunuli? A je to správný směr?

Při pohledu na obal a název to nevypadá na razantní odklon. Název opět odkazuje k mytologii, tentokrát řecké, ve které je Ecate dcerou titánů, bohů před bohy, která si však dokázala udržet svou pozici i po Diově převratu. Jde opět o mnohoznačnou postavu, která může nastínit koncepci alba, ale neříci toho příliš mnoho. Ve hře se symboly a jejich využívání se tedy zlom v tvorbě kapely nekoná.

„Na desce se neobjevují pasáže, které vykouzlí úsměv na tváři a údiv, jak se do té vší komplikovanosti dostala taková radostná jednoduchost.“

Ona zásadní změna se odehrává v hudbě. „Ecate“ není koncepční album ve stejném smyslu, jako dvě desky předchozí. Nemá jasnou myšlenku a strukturu od začátku až do konce, byť jednotlivé skladby spolu často splynou díky feedbacku, který je provazuje. A právě tato neohraničenost je možným kamenem úrazu. Ufomammut ukázali, že umí udržet myšlenku při extrémně dlouhých skladbách, pracovat s gradacemi, motivy a atmosférou. Že umí poutavě směřovat k jednomu významu, který je komplexní natolik, že ho nelze vyjádřit v krátkém čase. Vlivem zkrácení a fragmentaci jednotlivých skladeb na „Ecate“ nicméně nová hudba působí poněkud nekompletně a velmi abstraktně. Jakoby došlo jen k načrtnutí ideje, náznaku, který ale není zcela zřetelný.

Není to jako sledovat obraz v zrcadle nebo na klidné hladině, místo toho se vjemy zobrazují na více či méně zvlněné ploše, mihotají, někdy jsou zřetelnější, někdy méně a někdy se zdají být jinými, než ve skutečnosti jsou. Hudba se proměnila i formálně, třeba stylem kompozice jednotlivých skladeb, které jsou méně repetitivní a nemají natolik upjatou strukturu. „Ecate“ je také daleko tvrdší a přímočařejší, než předchozí alba. Bere si více ze starého metalu, než z jeho současných odnoží, na druhou stranu postrádá ony zmiňované rock'n'rollové motivy. Na desce se neobjevují pasáže, které vykouzlí úsměv na tváři a údiv, jak se do té vší komplikovanosti dostala taková radostná jednoduchost. V tomto ohledu je „Ecate“ daleko ponuřejší album, než kterékoliv předchozí.

Novinka je v tvorbě Ufomammut skutečně zlomovým albem (podobně, jako jím bylo „Idolum“), zároveň je však velmi špatně čitelná a pochopitelná. Působí rozporuplně a klade více otázek, než poskytuje odpovědí. Je někde na půli cesty, zaznamenáním polohy v uvažování kapely. Následující album bude jistě daleko kompaktnější a vyváženější, „Ecate“ je ale důležitá, protože otevírá a naznačuje nové obzory. Právě proto nese album vhodný název. Po bohyni, která byla mimo jiné patronkou cest a rozcestí. Rozcestí mezi minulostí, současností a budoucností.

fotografie: Andrea Tomas Prato