Toundra – III

Na cestě za osobitou krásou temnoty
2012
Aloud Music
40:18 (6 skladeb)
instrumentální postrock/metal
http://toundra.bandcamp.com

„Chtěli jsme ztvárnit koncepty jako jsou ,tma’, ,smrt‘, ,život po smrti‘ a tak. Je to více psychologická či filozofická záležitost. Žijeme v nejtemnějších časech tohoto systému a pravděpodobně to je důvod, proč jsme napsali naši nejtemnější album,“ charakterizoval v pořadí třetí desku madridské skupiny Toundra její kytarista Esteban. Nutno dodat, že kýženého účinku se skutečně podařilo dosáhnout.

Deska, označená pouze pořadovým číslem (stejně jako v případě jejích předchůdců), se vyznačuje podmanivou temnou živelností. Protikladným spojením odlidštěnosti, melancholie a chladu na straně jedné a vypjaté emotivnosti a energičnosti až bezuzdnosti na straně druhé se Toundra suverénně etablují na scéně jakožto vyznavači nejlepších tradic „post žánrů“. Sice se v tuto chvíli stále ještě možná až příliš spoléhají na osvědčené progresivní a postrockové postupy, přesvědčivost a svoboda, s jakou s nimi zacházejí, si však žádá odpuštění dílčí nepůvodnosti.

Tu Španělé navíc kompenzují svou metalovou úderností, tvrdými power riffy, místy klasickými hardrockovými kytarami a obecně koketováním s různými styly, skrze jejichž prolnutí hledají své specifické místo po boku kapel jako jsou Mogwai či Isis.

Respekt si Toundra navíc zaslouží i za to, že si zvolili o něco těžší cestu: zaujmout a udržet pozornost čistě instrumentálními skladbami. Díky bolestivě krásným melodiím, podmanivé atmosféře a nasycenosti děje se jim to s přehledem daří, a to tak, že si absence vokálů posluchač zpočátku ani neuvědomí. Kompozice mají napínavou gradaci: vybudovány jsou jednak na oscilaci mezi minimalismem a majestátní epičnosti, jednak na rozmanitých, ale plynule na sebe navazujících a vzájemně se prolínajících tematických sekvencí.

„Toundra si ráda dopřává velkou stylovou svobodu, s níž umí citlivě pracovat.“

V jednoduchém rozjezdu úvodní skladby „Ara Caeli“ k úvodním syntezátorovým tónům postupně přibývají další a další nástroje, stupňuje se napětí, rozvrstvují se kytary až k okamžiku kulminace, kdy nastupují i smyčce. Formule je v každé kompozici obměňována, ovšem nikoliv prvoplánově, nýbrž nenápadným způsobem, zajišťujícím desce zdravou svěžest. Již v tomto okamžiku je zřejmé, že si Toundra ráda dopřává velkou stylovou svobodu, s níž umí citlivě pracovat, takže se její hudba netříští nesourodými rádoby intelektuálně se tvářícími „úlety“.

Již v následující „Cielo Negro“ je úvodní slovo dáno basové kytaře, jejíž vibrace spolupracují na utváření noisového soundu, ovšem společně s powermetalovými kytarovými riffy, odkazujícími k době před třiceti lety. Do netradičního spojení navíc vstupují folkové motivy a jemné smyčcové party. Zvuk mohutní a je o poznání tvrdší v nejdramatičtější kompozici na albu, „Requiem“, ozvláštněné při prvním poslechu nenápadnými motivy irské hudby a bluesovými kytarami. „Marte“ má v sobě obdobnou hloubku a ještě větší tvrdost, zatímco v „Liim“ skupina pracuje s rozmanitými kytarami – jak z hlediska zvuku, tak i stylu hry, v čemž pokračuje i v agresivnější závěrečné kompozici „Espirita“.

Jsou to jen hrubé nákresy desky, která je obecně hudebně velmi bohatá – což se zpočátku ani nezdá. Dojem je nicméně trochu rozporuplný. Album „III“ spíše vypovídá o velkém potenciálu, nežli by uchvátilo jakožto skutečně mistrovské dílo. Problematické jsou hlavně klišovitost v utváření partů jednotlivých nástrojů a v tuto chvíli stále ještě i nedostatečně výrazná tvář kapely. Na to, že Toundra existují teprve něco málo přes pět let, však nelze než vyjádřit obdiv k jejich přesvědčivosti po stránce aranžmá a produkce a perfekcionismu po stránce hry, uznat, že mají správně nakročeno a netrpělivě vyhlížet vývoj, jaký přinese další album.

fotografie: Irene Bernad