Tortharry – Beneath
V českých klubech lze jen stěží napočítat více než pět kapel, které se na scéně pohybují více než dekádu a zároveň s každým albem posouvají hranice svého umění neustále vpřed. Tortharry můžeme s klidným svědomím mezi takové spolky započítat.
Ti se na svou dráhu vydali před dvaceti lety, navíc drželi vlajku českého death metalu stále nad vodou jen s minimálními personálními změnami. S novou nahrávkou sice ohlásili i velké změny, avšak k mému lehkému zklamání se ta nejvýraznější udála na spíše podružném postu vydavatele. Jinak je vše při starém a možná ještě starším. Pánové se totiž posunuli výrazně zpět k devadesátým létům a na „Beneath“ servírují nekompromisní old-school death. V žádném případě však nedochází k jevu, který by se dal vykládat jako vykrádání sebe sama. Na to jsou Tortharry příliš dobří muzikanti. Z desky jsou každým okamžikem cítit dvacetileté zkušenosti a jistota, s jakou je dokáží úročit.
„Beneath“ se svým způsobem vrací do dob, kdy vznikl materiál „Unseen“. Hudba je stejně ostrá a nekompromisní a její chlad a břitkost nastavuje štít, přes který se dostanou jen trpělivější posluchači. Někteří si na něm vylámou zuby a těm, kterým se podaří překlenout počáteční úskalí, se dostane kýžené odměny. Jako by samotný název desky „Beneath“ (tedy „vespod“) napovídal, že je třeba hledat o něco hlouběji, než je u death metalu zvykem.
Těžko jednoznačně konstatovat, jakou Tortharry vlastně natočili desku. Neřekl bych, že je tím nejlepším, s čím jsme měli v jejich případě čest. Není ani tolik překvapující a energická jako někteří z jejích předchůdců. Na druhou stranu lze říci, že se jedná o nejvyzrálejší a nejsuverénnější počin, který lze v diskografii hronovských hledat. Pokud by budoucí tvorba měla stejnou vzestupnou tendenci jako doposud, bude se na deathové scéně stále na koho spolehnout. A pranic nevadí, že od nich s největší pravděpodobností nelze čekat výrazné stylové změny.
