Torche – Harmonicraft

Pochodeň plápolá duhou
2012
Volcom Entertainment
38:43 (13 skladeb)
sludge/pop rock
www.torchemusic.com

Když jsem spatřil pestrobarevný obal nového alba Torche, ve vteřině jsem jej asocioval s onehdá populární flashovou hrou Robot Unicorn Attack. Ta sama není žádné terno – jedná se o arkádové, neustále se zrychlující poskakování s jednorožcem na neúprosně scrollující obrazovce. Čím však získala ohromný úspěch, byla neuvěřitelně křiklavá, přeřvaná a exaltovaně duhová estetika jejího vnitřního světa.

Za jednorožcem plál sedmibarevný ocas, vzduchem poletovali delfíni a z reproduktorů se linula ta nejoslizlejší a nejsladší synthpopová hitovka od Erasure. Dá se říct, že jednorožec zafungoval na bázi efektu brutální parodie, kdy se určité bizarně přehnané a do extrému dotažené elementy najednou zdají býti hrozně cool. Problém celé záležitosti je, že hra samotná vás baví tři minuty – a pocit, že je to „príma legrácka“ nevydrží o moc déle.

Přiznám se, že podobné obavy jsem zpočátku měl i z „Harmonicraft“ – tedy, že se bude jednat o cool a trendy navoněnou záležitost s proklatě krátkou minimální dobou trvanlivosti. Během prvních poslechů se ovšem mé obavy rozptýlily jako trosky Columbie. Kapelu nepoškodil ani odchod kytaristy Juana Montoyi, který byl nedlouho po vydání dodnes vzývaného alba „Meanderthal“ nahrazen Andrewem Elstnerem, ani nikterak nepodařené, ale přece jen ne úplně strhující EP „Songs for Singles“ z roku 2010. Na „Harmonicraft“ se Torche představují v poloze, která působí skrz zřetelné citace důvěrně známě, přesto si ale zachovává punc originality. A přestože je estetická analogie z úvodu zčásti aplikovatelná i na novou nahrávku, dokáží bavit nikoli tři, ale třicet osm minut.

„Mezi zlým, zamračeným sludgem a veselými nápěvy už není hranice a Goliáš tančí okolo duhové vatry s trpaslíky.“

Vztah mezi Floor (někdejším působištěm frotmana Steva Brookse i bývalého kytaristy Montoyi) a Torche mi do značné míry připomíná vývoj, který proběhl mezi stanicemi Kyuss a Queens of the Stone Age. V obou případech se jedná o kapely, které zřetelně vycházejí z toho, co šmydlili okolo svých osmnáctin, ale kompozičně se rozšiřují, vybarvují a žánrové potůčky nasávají jak čerstvě koupená houbička na nádobí. „Harmonicraft“ je pak takovým druhým „Songs for the Deaf“.

Torche do sebe plně absorbovali vysloveně popové, chytlavé prvky – mezi zlým, zamračeným sludgem a veselými nápěvy už není hranice a Goliáš tančí okolo duhové vatry s trpaslíky. Ne že bych považoval sludge za výhradně negativní, drtivý a těžkotonážní žánr. Kupříkladu Harvey Milk mají hudebního humoru na rozdávání a takoví Weedeater taky nejsou nikým jiným, než vyhulenými pohodáři s úsměvem jako loupák – ovšem Torche toto spojení dotáhli na vyšší úroveň.

V předchozí části textu to není tak zřetelné, ale „Harmonicraft“ si bezpochyby zaslouží svou dávku superlativů. Deska jiskří pozitivním nábojem, je ohromně energická a nakopávající, přičemž zůstává po celou dobu optimálně zvolené stopáže královsky zábavná. Tvrdší i měkčí pasáže podtrhují Torche zářivými zvýrazňovači, které ale pořád nebrání v hladkém listování deskou bez závratí z barevného galimatyáše.

„Jako by vám to nejlepší ze svého repertoáru nepřekládala čtveřice obyčejných chlapíků z Floridy, ale současní Foo Fighters.“

Když hrábnou do strun, vzduchem létají třísky a riffy vás vláčí štěrkem u krajnice, nosné melodie zas mají kolikrát sílu stadiónových hymen. Hned druhá skladba „Kicking“ má takový odpich a hitový potenciál, že až nutí poskakovat na místě a mávat rukama nad hlavou jak na monstrkoncertě ve stotisícovém davu – jako by vám to nejlepší ze svého repertoáru nepřekládala čtveřice obyčejných chlapíků z Floridy, ale současní Foo Fighters nebo Smashing Pumpkins v době, kdy byl Billy Corgan ještě mánička. Tuhle uslyšíte kousek Black Sabbath, tuhle pomrknutí směrem k Soundgarden, některé momenty mi dokonce vzdáleně připomínaly třeba Angels & Airwaves (a nezněly vůbec debilně!) ovšem banka jménem Torche umí vše, co si půjčí, ohromně zúročit.

Ačkoli konzervativněji založení fanoušci budou nejspíše stále preferovat předchozí dlouhohrající počin „Meanderthal“, pro mě osobně dosáhli Torche na „Harmonicraft“ dosavadního vrcholu. Dávají na zřetel, že chytlavost nemusí být plytká a povrchní, že příklon k popu není sprosťárna a podvod na headbangery a taky to, že odvážnému štěstí přeje, a že je mnohem lepší nerezignovat na vlastní vývoj a s chutí se vysmát stagnaci. Recenzi mám tímto z krku – a jdu si dát zasloužené tři minutky Robot Unicorn Attack.