Tóny všude v prostoru

Cédric Dupire a Gaspar Kuentz jsou dvojice režisérů, kteří se do tohoto zajímavého tématu s citem pro hudbu pustili. První autor se může chlubit dvěma celovečerními filmy, jedním o tradiční hudbě v Indii a druhým o hudební kultuře na Nové Guinei. Tvůrce číslo dvě můžeme chápat jako Cédricova průvodce po Japonsku. Jde totiž o studenta filmové školy v Tokiu a „We Don’t Care About Music Anyway“ je jeho prvním celovečerním dílem.

Pokud hledáte naučný dokument o japonském noisu, odpovědi na své otázky v tomto snímku bohužel nenajdete. Film sice obsahuje asi dvacetiminutovou sekvenci, kdy spolu jednotliví účinkující diskutují o tom, co jejich hudbu ovlivňuje, nebo jak jí tvoří, ta ale není jeho nosným bodem. Další tři čtvrtiny díla totiž přináší poctu samotným zvukům nebo hudebním plochám. Snímek není dokumentem o noisu, ale o symbióze tohoto stylu s různými prostředími, včetně lidského organismu.

„Rezavé potrubí, pohozené cihly nebo rozbité sklo, to vše se v tu chvíli stává hudebními nástroji.“

Autoři japonské tvůrce zasazují například do pyramid odpadů nebo zchátralého továrního komplexu a my sledujeme, jak jejich hudba spolupracuje s prostředím nebo jak samotní tvůrci umí okolní předměty využít pro vlastní tvorbu. Rezavé potrubí, pohozené cihly nebo rozbité sklo, to vše se v tu chvíli stává hudebními nástroji. Mezi nejzajímavější hudebníky, kteří jsou ve snímku představení, patří Yamakawa Fuyuki. Ten krom kapely hrající něco na pomezí crust/grindu a black metalu má i svůj velmi zajímavý one-man projekt. Snímá totiž tlukot svého srdce. Světlo v místnosti se poté rozsvěcuje podle jeho tepu, který se Fuyuki snaží regulovat a kontrolovat pomocí dechových cvičení. Zní to šíleně, ale samotné představení je emocionálně velmi silný zážitek.

Dokument vyniká hledáním zajímavých kompozic, které se poté během hudební exhibice vůbec nemění a nechávají prostor exteriéru růst a vyvíjet se samostatně bez použití kamerových jízd, jeřábů či transfokátorů. Protipólem k tomuto stylu je sledování účinkujících například při průchodech chodbami, kde důraz přechází na samotného umělce.

Nemusíte být nadšenci do noisu, abyste tento dokument pochopili nebo vás zaujal. Nejde zde ani tak o samotnou hudbu jako o spojení povědomých prostředí s různými tóny. Dokonce i slabá kolize s částí kovu rozezní téměř symfonický orchestr s těmi nejzajímavějšími party. Naše okolí jsou těmito skrytými tóny přeplněná a je radost je nalézat dokonce i v sedačce kina.