Tindersticks – The Waiting Room

Umírněnost je ctností elegánů
2016
46:56 (11 skladeb)
Lucky Dog | City Slang
indie rock
www.tindersticks.co.uk

Už je tomu deset let, co Stuart Staples resuscitoval odpočívající Tindersticks. Ti od té doby posluchače pravidelně zásobují jak novými studiovými deskami a záznamy koncertů, tak dalšími hudebními projekty.

Staplesovi a kumpánům nedělá problém investovat tvůrčí energii a podepsat značkou Tindersticks tak zajímavá díla jako filmy francouzské režisérky Claire Denis (z posledních let například „Sama v Africe“ či „Parchanti spí dobře“) či konceptuální hudbu pro belgickou muzejní expozici zabývající se hrůzami první světové války. Člověk by snadno podlehnul pocitu, že Tindersticks dosáhli stavu stálice. Ale všimli jste si někdy, jak podezřele se stálice rýmuje s poněkud méně lichotivým stavem stagnace?

Přestože na tvorbě Tindersticks bylo formálně vše v pořádku, alba z poslední dekády mi poměrně splývala, zejména ve srovnání se starším materiálem. Oživení jsem pocítil až předloni – tehdy vydané album „Ypres“, složené původně jako výše zmiňovaný hudební doprovod pro muzeum první světové války Ve Flanderských polích, bylo trefou do srdce pěšáka. Instrumentální deska ilustrující osud těžce zkoušeného města Ypry, jež bylo svědkem hned několika krvavých bitev, dosvědčila, že Tindersticks jsou stále schopni rozžhavit spirálu emocí do běla. Nová regulérní studiovka „The Waiting Room“ tak mohla vzbuzovat opatrná, ale nikoli nepodložená očekávání.

„‚We Are Dreamers!‘, ve které si Staples přizval na pomoc zpěvačku britských Savages, vyniká potemnělým, dramatickým laděním upomínajícím na devadesátkovou tvorbu Nicka Cavea.“

Kouzlo Tindersticks, kterým si získali věrné publikum, spočívalo v pohybování se na hraně sladkobolného patosu. Krok doleva – a nabrali by si do bot vyšeptalost dvacetiletého středostavovského manželství. Krok doprava – a působili by jako patetičtí hrdinové z vesmíru romantických filmových limonád. Jejich temnota byla tak akorát oslazená, jejich vášeň na milimetry přesně napnutá a křehkost se snažila podobat křišťálu jen do té míry, aby nevypadala jako cetka. Těší mě, že na „The Waiting Room“ se podobně precizní řezy taky objevují. Mezi písněmi se nacházejí kousky, které skutečně zaujmou – a byť deska není ničím víc ani míň, než kolekcí více či méně silných písní, drží pozornost a uvolňuje teplo.

Nejlépe tentokrát fungují písně, které budují podpovrchové napětí a chvění, aniž by jej nechali katarzivně vybouchnout. „Were We Once Lovers?“ postupně graduje a nabírá na intenzitě a přitom stále zůstává umírněná a nerozprskne se v nějakém epickém orchestrálním finiši, ač vzbuzuje jeho očekávání. „We Are Dreamers!“, ve které si Staples přizval na pomoc s pěveckými party Jehnny Beth, zpěvačku britských Savages, vyniká potemnělým, dramatickým laděním upomínajícím na devadesátkovou tvorbu Nicka Cavea s Bad Seeds. Podtrhují jej zlověstně dunící tympány i vzdáleně skřípění elektrické kytary, ale ani zde se píseň neutrhne z řetězu.

Přinejmenším příjemní jsou pak Tindersticks v písních jako „Hey, Lucinda“ či „Second Chance Man“, kde drama nahrazují komornější zpovědi Staplese. Ten na sebe v takových momentech navléká sako elegantně unaveného světáka, jehož šediny pamatují milostná zklamání a na jehož svědomí by se taky našla nejedna šmouha. S úsměvem a líbeznou melodií na rtech vám nahlodá ideály, aniž by se zvednul z barové stoličky. Jistě, pořád je to stylizace – ale je to stylizace, která Tindersticks padne jako ulitá. Na „The Waiting Room“ Tindersticks působí pevně v kramflecích, aniž by vzbuzovali pocit, že mají znavené nohy. Stálice je pro jednou „jistota“ a ne „nuda“. A barovka vedle Staplese je pořád volná.