Tim Hecker

Po větru nelze chtít řád
9. prosince 2011
Olomouc, kino Metropol

Přehlídka animovaného filmu díky kurátorovi Martinu Mazancovi každoročně doplňuje svůj už tak široký program též o koncerty elektronických muzikantů. Po Ryojim Ikedovi a Alvu Notovi přijel letos do Olomouce kanadský ambientní potemník Tim Hecker.

Heckerova tvorba je výsledkem pečlivé studiové práce, která však vychází ze spontánních nápadů. Kupříkladu letošní album „Ravedeath, 1972“ sice vzniklo díky studiovému kutilství, vychází ale z do značné míry improvizované nahrávky z reykjavického kostela. Že Hecker nakonec neuhranul jako třeba svého času Ikeda je přirozené – v jeho přístupu k živému hraní je totiž více prostoru pro náhodu a tedy i omyl. A několik zakolísání bylo na vystoupení možno zaznamenat.

Zhruba hodinový koncert se v patřičně vychlazeném kině Metropol odehrával v naprosté tmě, pomineme-li tedy diody na Heckerově aparatuře a malé světýlko tamtéž. Vcelku masivní sestavu reproduktorů tak bylo záhodno obhlédnout předem. Poté se už Hecker obul do poryvů všemožných zvuků, některé z nichž roztřásly zdi stejně jako již zmíněný Ikeda (v domě nad kinem se před půl jedenáctou nešlo spát), zatímco jiné rozřezávaly prostor a zadíraly se do uší.

„Neučesaný vývoj koncertu proto vytrhával jinak, než by bylo eventuálně žádoucí.“

Ona „rozřezanost“ byla nakonec nejpříhodnější. Zatímco některé pasáže přímo nabádaly k tomu, abychom se s nimi pokoušeli plout, Hecker je vždy rozříznul zvukem, který do nich vstoupil z úplně jiné dimenze. Když už se zdálo, že bude prostor kina Metropol naplněn, roztříštil ho nečekaný lomoz nečekané frekvence. Na snění tentokrát prostě nebylo místo, hudba více vábila ke své neodhadnutelné struktuře a spíše než o emocích, bylo na místě bavit se o technice, která na sebe často vázala pozornost a zbraňovala tomu, aby se hudba stala příliš samozřejmě éterickou.

Z nejvíce podmanivého sonického vlnobití, které vyvolávalo asociace se zvlášť mrazivými severskými krajinami, vystupovaly drásavější detaily, které rozbíjely jinak vcelku plynule provázané nosné motivy. Podmanivý základ, jímž bylo možné se nechat unášet, se tak dříve či později dočkal vpádu motivů, které žel ne vždy k dobru věci narušily nastolený hudební tok. Jistě, Heckerova hudba není určena k pohodlnému snění (i když letošní album „Dropped Pianos“ je vlastně docela příjemné), zde se ale zdálo, jako by měl čas od času problémy s načasováním i technikou. Neučesaný vývoj koncertu proto vytrhával jinak, než by bylo eventuálně žádoucí. Chtít krotit poryvy sonického větru je bláhové, můžeme ale uklidit bordel, který zvedají ze země.

Takto postavenému zvukovému útoku nakonec tma v sále velice dobře posloužila. Jakékoliv předem připravené projekce by totiž na pozadí hudby generované na místě působily jako manýra. Nyní se vše mohlo soustředit na samotnou hudbu, ta ale ze své podstaty soustředění vlastně vylučovala.

fotografie: Přehlídka animovaného filmu