Thurston Moore Band

Hezké přání dobrého dne
host: Please the Trees
30. října 2014
Praha, Lucerna Music Bar

A ten o psaní o hudbě a tančení o architektuře znáte? Pravda, je o něco ohranější než historka o rozchodu Kim Gordonové a Thurstona Moora a souvisejícím rozpadu Sonic Youth, ale i ta začne za chvíli lézt na nervy. Moorova aktuální sólovka „The Best Day“ sice jeho kořeny v proslulé kapele nijak nepopírá, přesto nabízí v mnohém jiný zážitek.

Klíčovým slovem je optimismus. Kdo by se byl nadál, že se od zásadní postavy proslulých newyorských lomozníků dočkáme alba prosluněného a nabíjejícího, kdo by se byl nadál, že jeho koncertní předvedení prosvítí mysl víc, než týden na harekrišňáckém táboře.

Thurston Moore se do aktuální kapelní inkarnace rozhodl pozvat bubeníka Sonic Youth, všestranného kytaristu Jamese Sedwardse (mj. Nought a Guapo) či baskytaristku My Bloody Valentine s vizáží přísné pumpařky. A zdá se, že tak učinil se stejnou imponující ležérností, s jakou kapela následně hrála. „V tomhle baráku už jsme v devadesátých letech byli,“ vzpomínal na koncert ve Velkém sále Lucerny, který někteří z diváků rozhodně pamatovali, byť noví fanoušci měli převahu.

Na roky narození ovšem sere pes, Moorovi se od prvních tónů do konce druhého přídavku dařilo dostat lidi do totožně okouzlené nálady. Všichni totiž stáli před kapelou, jakou je nesmyslné hodnotit kritérii progresivity či nastolování trendů. Namísto toho následovali melodie tak nenucené, až není potřeba cokoliv dalšího řešit. Ať už hráli surově protaženou „Ono Soul“ anebo hráli na city, činili tak Moore a spol. s lehkostí, jaké si nebylo možné obdivně nevšimnout.

„Večírek s idolem i kamarádem zároveň.“

Předsudky i žánrové preference šly stranou, náhle nebylo ostudné okouzleně sledovat pohyb na hmatníku při kytarovém sóle, náhle nebylo rockerským přežitkem plácat si s prvními řadami nadšených fanoušků. Moore se totiž pohybuje zcela vně minového pole rockových klišé, která spolehlivě zazdí jakýkoliv prožitek.

V jeho hudbě, ať už ji tvoří takzvaně sólově nebo třeba s Chelsea Light Moving, není ani stopy po hraném spiklenectví, přesto dokáže melodií, riffem, trápením kytary vyvolat okamžitý pocit sounáležitosti, okamžitě rozsvítit celou místnost naplněnou povědomým a blízkým. A pro ty, kteří ještě neměli dost času tuhle místnost plnit artefakty i zážitky, se dost možná otevřel nový svět. Večírek s idolem i kamarádem zároveň. Král vyslal své borce a sám se postavil do čela jízdy.

Mimořádně energicky zahráli i Please the Trees, tentokrát v roli kapely, která před hlavní hvězdou opravdu dokázala rozehřát. Jejich závany americké pouště sice zněly o poznání více monotónně, živelnost i pestrost jim ovšem nikdo odpárat nemůže.

Ve dnech Moorova evropského turné se na dálku poštuchovali Gene Simmons a kdosi ze Slipknot o tom, zda je rock mrtvý. Bylo to stejně ohrané a zbytečné jako ta průpovídka o tančení o architektuře. To zajímavé se totiž děje někde úplně jinde.

fotografie: Kryštof Havlice (Full Moon Zine)