Three Trapped Tigers

Tři tygři uvěznění v Akropoli
10. března 2012
Praha, Palác Akropolis

Pražský koncert Three Trapped Tigers nadchnul skalní fans elektro mathrockové kapely, ovšem většina přihlížejících mohla jejich spíše vlažný pódiový projev vnímat se smíšenými pocity.

Jak psát reportáž z koncertu, který jste nejspíš prožili úplně jinak než většina přítomných? Žijete v bublině, ve které spousta vašich kámošů kapelu intenzivně naposlouchává přinejmenším rok, a čekáte, že je tenhle hype všudypřítomný. Chytlavý výbušný math rock, který by mohl oslovit jak hudební geeky (svou přehuštěnou strukturou), tak i mainstreamového posluchače (svou chytlavostí) – tady přece musí být narváno! Po příchodu ale zjišťuji, že nikde ani noha. Sál se po začátku koncertu sice relativně naplnil zhruba sto padesáti lidmi, nelze však mluvit o koncertu s živelnou atmosférou.

Na vině je už třeba dvouapůlmetrová propast před pódiem, jakou jsem snad ještě nezažil. Protože hudbu prožívám velmi pohybově, gapu bezostyšně využiju ke svému prospěchu. Jenže když tam takhle paříte jen vy a pár kámošů, říkáte si, že něco nehraje. Lidi s přibývajícími songy čím dál více tleskají, ke konci se ještě pár z nich nechává strhnout k tanci, ale co se celkové atmosféry týče, jen sotva vnímáte to pravé pistáciové.

„Prožívám každý známý zvrat rytmu a na explozi přehuštěných not reaguju sérií nespecifikovatelných pohybů.“

Co TTT nikdo nevezme, je vlastní sound, který lze poznat po pár sekundách. Místy si připadám jako na d'n'b/IDM koncertu, místy zase jako na naspeedované math či noiserockové akci.

Kapela ale působí ospale, hraje bez nadšení, moc neprožívá své (skvělé) songy a s publikem komunikuje minimálně. Může to být tím, že jde o poslední koncert na tour, nebo tím, že ji zklamala vcelku chladná reakce publika. Ale je přece i na ní, aby se pokusila sál uvést do varu. Vlažný čaj nezachutná všem. Zde končí pokus o objektivní hodnocení koncertu.

Já se totiž na živé vystoupení TTT opravdu dlouho těšil a zborcený potem jsem z něj odcházel náležitě nadšený. Prožívám každý známý zvrat rytmu a na explozi přehuštěných not reaguju sérií nespecifikovatelných pohybů. Výše zmíněné nedostatky jsem toleroval, protože jsem se se zavřenýma očima soustředil na to, co vycházelo z beden.

„Zato bubeník se snad posral! Tedy, buďme přesnější, to já z něho.“

TTT nejenže s přehledem zvládají zahrát technicky komplikovanou hudbu, ale dokážou se oprostit od toho, jak skladby znějí na albu, a převádějí je do živějšího, místy jamujícího koncertního provedení. Matt Calvert, který mimo jiných nástrojů obsluhuje MPCčko, při hraní na kytaru místy zachází až do noisu. Do toho na klávesy hraje a slušně zpívá Tom Rogerson. Zato bubeník se snad posral! Tedy, buďme přesnější, to já z něho. Adam Betts kombinuje klasické bubny s elektronickými pady a dělá to setsakramentsky rychle a přitom nápaditě.

Na závěr se nám podaří vytleskat přídavek v podobě skladby „6“ a já i se svými zpocenými kámoši spokojeně odcházím k merchi. Tam mi ovšem před nosem vyfouknou rychlejší fanoušci poslední trika se zajímavým designem. Snad se k nim dostanu v srpnu, kdy by Three Trapped Tigers měli vystupovat na jednom „moravském hudebním festivalu“. Protože ale mají nefunkční webové stránky a ani jinde není toto tajemné místo vygooglovatelné, musíme se nechat překvapit. Bude to stát za to!