The Twilight Sad – No One Can Ever Know
Na The Twilight Sad je pozoruhodná především jedna věc – vždy si budete moci otevřeně říct, u koho se inspirují a zároveň si uvědomit, že je v jejich hudbě dost osobitosti na to, aby je člověk mohl mít rád. A tím nemyslím jen tu přísně skotskou Grahamovu dikci, která je odlišuje tak nějak automaticky.
Jejich zvuk klíčí ve zvrhle děsivém světě, kde temnota a pochmurnost nejsou jen záminkou k tomu, jak být zajímavý. Ať už si je spojíte s Mogwai, My Bloody Valentine nebo nově s Cabaret Voltaire, Neu! či Radiohead, musí být jasné, že spíše než opis kapel preferují kombinatoriku styčných bodů jednotlivých žánrů a přitom nezapomínají na své vlastní vize. Nechtějí prožít ten samý příběh, ale pomocí jeho citací staví nové situace, nové zážitky a nové zkušenosti. Pro někoho může být tento souhrn obecně platný pro 90% současných kytarových kapel. Na Twilight Sad si ale cením, že se neschovávají za oponu sešitou z jejich vzorů a jsou pořád těmi, kteří jsou vidět.
Není příliš kapel, které by v konstantní vysoké kvalitě neustále měnily svůj zvuk a přitom byly pořád rozpoznatelné. The Twilight Sad na svém debutovém albu „Fourteen Autumns and Fifteen Winters“ vyjadřovali noisovým post-rockem na indie kytarový způsob útrpnou fázi dětství. Přes to psycho peklo z toho ale byla cítit pudová hřejivost domova.
To na „Forgot the Night Ahead“ ta pseudohřejivost domova zmizela a prostor dostala děsivá noc „tam venku“. Obří hlukové stěny, expanzivní shoegazing. Graham své texty bral jako výňatky většího celku a tahle enigmatičnost jen podtrhovala odcizenost, kterou navozoval již samotný zvuk.
Jejich zatím poslední, třetí album „No One Ever Knows“ pak zní, jako kdyby se před tou venkovní apokalypsou běželi schovat do márnice od doktora Mengeleho. Na rozdíl od předchozí tvorby je novinka mnohem více provzdušněná. Větší význam mají i ty decentní, mnohdy až nenápadné melodie. Dokonce se dočkáme i čistějšího poetického tvaru, na jehož hrudi se ovšem roztéká nihilismus. Twilight Sad si tentokrát vzali na pomoc producenta Andrewa Weatheralla, který se etabloval především prací na albu „Screamadelica“ od Primal Scream a naposled bodoval zdařilou deskou „Tarot Sport“ od elektro-noisového dua Fuck Buttons. Nevím, jak moc do výsledného zvuku zasahoval, ale ta potemnělá militantnost, které chtěli „The Sads“ dosáhnout, klapla na výbornou. Znějí totiž odhodlaně a zároveň tuší, že je všechno beznadějné.
V písních je patrný nějaký vývoj a návaly hluku se derou na povrch většinou až jako důsledek předchozího jednání. V této dynamice je ale mnohdy nejvýraznějším elementem Grahamův vokál. Nejde o to jeho „rrrrr“. Spíš mám někdy pocit, že exhibuje až přespříliš a jeho flow je až moc přetažená. Instrumentální složka jednotlivých songů je totiž skvělá a některé pasáže místo aby ve mně dozněly, jsou jeho démonickým deklamováním neustále atakovány.
„Mezi nenávistí a agónií, v panoptiku zrezivělých skalpelů, na jedné straně smutek, na druhé vztek, mrtvolný hluk a nenasytné ticho.“
Nikomu asi neunikne, že tahle skotská parta při nahrávání hojně poslouchala Portishead či Cabaret Voltaire a studovala etymologii krautrocku či vybrané pasáže sborníku Thoma Yorka. A tady se vracíme zpátky na začátek textu. Krautrock není otravný, York je nebude žalovat, Portishead je nebudou napadat, industrial je opět zajímavý a syntezátory ještě nejsou k uzívání nudné.
The Twilight Sad své vlivy implantují do vlastních žláz. Mezi nenávistí a agónií, v panoptiku zrezivělých skalpelů, na jedné straně smutek, na druhé vztek, mrtvolný hluk a nenasytné ticho. Když se podíváte na cover alba a přečtete názvy skladeb, může se zdát, že znít depresivně je vlastně dost prvoplánové. Jenže u Twilight Sad bůhví proč bezmezně věřím tomu, že jestli je zde nějaká póza, tak leží v koutě v černým pytli a oni to možná myslí upřímněji než kapely z nihilistické části osmdesátek.
fotografie: Nic Shonfeld
