The Twilight Sad

Kapela, která už potřetí zní jinak, a potřetí zaručeně poznáte, že to jsou oni. Kapela, která nikdy nebyla součástí nějakého trendu a vždycky z toho zvuku, co trendy byl, šikovně vypreparovala jeho jádro a postavila kolem něj svůj vlastní styl. Sads u nás již kdysi hráli coby předkapela Mogwai. Tenkrát jsem nešel, protože zkrátka Mogwai zase tak nemusím a ty prachy se mi kvůli půlhodince s Twilight Sad dávat nechtělo. Po koncertě na Sedmičce jsem si ale říkal, že i ta intenzivní půlhodina by mi ke štěstí stačila.

Koncert to nebyl tak hlučný, jak jsem čekal, že bude. Elektronika, se kterou nová deska koketuje, do celkového konceptu sedla tak, jak jsem nečekal, že sedne. A vlastně jsem nečekal ještě jedno – že to bude takhle kurevsky dobrý koncert, ze kterého se člověku prostě nechce. Hráli ze všech tří desek, které, jak už víme, jsou svojí zvukovou filosofií zcela odlišné, přesto byl celý set neuvěřitelně koherentní.

„Pak sem i já zabořil hlavu do toho zvukového skeletu a bylo.“

James Graham, který u písní hlavou kroutil tak, až připomínal autistické včelaře, tomu všemu dával to, co někdo asi u studiové nahrávky postrádá. Důkaz autenticity. Bělmo v jeho očích bylo děsivé, ale v kontextu hudby úplně v pořádku. Nešlo o to, že by se nás The Twilight Sad snažili vyděsit hlukem, přestože prostor strahovské Sedmičky k tomu vybízel. Jeli na maximum, ale v tom zvukovém divnosvětě dokázali především maximálně pohltit všechno, co na Sedmičce bylo.

Říkám vám, tohle byl nejlepší koncert za poslední dobu. Setlist postavený tak, že vaše oblíbená písnička zazní, ať už je jakákoliv. Přesně si pamatuju ten moment, kdy Graham prohlásil, že se stal prostitutem. Podíval jsem se na svýho kámoše, který na mě v tranzu pokýval na znamení, že tohle je přesně ono. Pak sem i já zabořil hlavu do toho zvukového skeletu a bylo. Mimochodem, u úvodní „Kill It in the Morning“, která tak moc připomíná Portishead, jsem si na bristolské trubadúry ani nevzpomněl. A tak to bylo se vším. Twilight není Sad, spíš powerful!

The Twilight Sad nejsou velkou kapelou, ale možná o to víc oddané fanoušky mají. Když jsem se pak bavil s nějakými Skoty, kteří v Praze studujou, zrovna oni vyprávěli o tom, jak jsou na tuhle bandu hrdí. Hrdost je to, co Skoty definuje a já tomu rozumím. I v tomto případě.

Jo, a Andy McFarlene je nejlepší kopie Charlese Bronsona ever. Fakt!