The Prodigy – The Day Is My Enemy
The Prodigy od alba „Always Outnumbered, Never Outgunned“ pohání víc surový a agresivní zvuk než nápady a dravé charisma, kterým ovládli devadesátá léta. Též „The Day Is My Enemy“ nás má hlavně proplesknout, což se mu při řádně ohuleném zvuku daří, ale jen tu a tam.
Zkusme ale hned nepronášet odsuzující věty o zlatém věku, který má trojice elektronických pionýrů dávno za sebou, a zkusme najít aspoň něco, čím The Prodigy dovedou oslovit i v roce 2015.
Nepůjde o vědu a bohužel toho nebude moc – a všechno to lze v podstatě najít ve skladbách „Destroy“, „Roadblox“ a „Beyond the Deathray“. První jmenovaná spojuje řinčivost s jakous takous chytlavostí a alespoň trochu patrným (a chtěným) pocitem divnosti. Druhá má opravdový švih a je živoucí připomínkou toho, že Liam Howlett umí z několika primitivních elektronických zvuků uplést něco, co je při bližším zkoumání stále primitivní, ale jakýmsi zázrakem to vyvolává obrovský a hlavně unášející pocit živočišné plnosti, které se dá jedině podléhat. A „Beyond the Deathray“? Mějte ji za nevýrazné intermezzo, ale já v ní nacházím podmanivost a ozvěnu kouzla starých časů.
„Vše ostatní je ale už opravdu jen hlasité, okatě uřvané a po několika posleších jalovější než gin.“
Potom tu máme ještě dvě, tři skladby, kde se při troše ochoty můžeme chytit na slušně okořeněný kravál, do něhož je vložený i jakýsi tvůrčí prvek, vše ostatní je ale už ale opravdu jen hlasité, okatě uřvané a po několika posleších jalovější než gin. Ono proplesknutí tedy nakonec z větší části obstarává deska stolu, na který po čtrnácti skladbách nevyhnutelně padáte.
The Prodigy jste mívali chuť pouštět vždy a všude bez ohledu na náladu. „The Day Is My Enemy“ ale vybízí spíše k vypnutí bez ohledu na nostalgický vztah ke kapele. Ne snad, že by album bylo vyloženě špatné, ale čistě proto, že je zbytečně přestřelené. Pětatřicet minut vaty by se s klidem dalo vyhodit, načež bychom dostali výtečné EP, a drželi bychom hubu. Takto jsme i přes posluchačský entuziasmus trochu ubíjení raveovým či breakbeatovým kraválem, v němž sice přežívá jakýsi elektronický retro-punk, po několika chvílích s ním ale nežijeme my.
Nakonec se ale sluší na rovinu přiznat, že otázka, jestli utratit penízky kvůli albu opravdu silnému jen z jedné třetiny, sem ani tentokrát nepatří. Jednak vypadá lištička na polici dobře a navíc The Prodigy už navždy zůstanou v pozici kapely, která nás může nudit, ale nikdy na ni nebudeme nadávat, ani jí nebudeme opovrhovat. A proč? Protože se už teď řadí mezi věci, které nás utvářely.
