The Oscillation – Veils

Energií nabité omámení
2011
All Time Low
56:17 (10 skladeb)
psychedelický space rock
http://theoscillation.bandcamp.com

Ve tvorbě Britů The Oscillation lze najít nejednu papírovou definici takzvaného progresivního rocku a zároveň ani jeden z jeho neduhů. Koncept zde nepředchází samotné hudbě, skladby vábí k poslechu, ne rozebírání instrumentálních výkonů, one-man kutilství se neztrácí po nánosem vzletného balastu a ony vlastně jakékoliv myšlenky na žánr zmizí během první skladby.

A s čím že máme tu čest? Rock napumpovaný elektronikou tak, že není potřeba řešit, čeho je tu více. Elektronika vyzývající k tanci a krautrockové kytary, které do něj vnášejí tajemství. The Oscillation se nikam neohlížejí, ale dokáží vstřebávat všemožné vlivy, a tak při osmdesátkové „See Through You“ připomenou Lovelock Steva Moora, zatímco ty rockovější momenty přivedou na mysl neméně opojné Maserati, kteří pochopili, že u post-rocku se nemusí pořád plakat. „Veils“ jsou díky tomu všemu spíše neonový vír než temná procházka.

Jistým paradoxem – či spíše úspěchem – alba je spojení totální energičnosti s tlumeností. Jako kdybyste v polospánku vypili energy drink a vydali se v pyžamu do nočního města. Jakkoliv totiž The Oscillation ví, jak posluchače uvést v tanec, netouží jen po tom. Deskou se tak prolínají do ambientu mířící pasáže, které ji však nijak neubírají na dynamice – jen ukazují svět pod tanečním parketem. A tuhle souhru, tohle jedinečné kouzlo má kapela dokonale pod kontrolou.

„Vůči téhle desce se stěží hledají jakékoliv protiargumenty.“

V pojetí The Oscillation maluje psychedelický náboj jak obrazy se San Franciska v dobách, kdy se tam nepsalo jinak než ornamentálně, ale před oči se nám mimoděk dostanou i ozvěny britské klubové scény. Díky tomu si lze „Veils“ užívat jak mezi stroboskopy, tak v zadumanějším rozpoložení.

Za takřka veškerou hudbou zde stojí jeden muž, Demian Castellanos, a ona má vskutku nádech nerdí kutilské muziky, ovšem takové, jaká se nepřežije. Smršť nápadů zde zřetelně vychází z pevného bodu a má ucelený tvar, k němuž lze okamžitě přilnout, ale který operuje s magií nekonkrétního a nebojí se vzlétnout vysoko nad onu základnu. Na rozdíl od takzvaně progresivního (a přitom přežitého) ohýbání kytarových strun, zde se skladby neobracejí do snové budoucnosti, ale navozují iluze rovnocenně povědomé i lákavě cizí. Žádné velkohubé koncepty – jen přirozeně plynoucí hudba, která tu potřebuje jedenáct minut, aby se plně rozvinula, tu vše řekne ani ne za minutu.

Vůči téhle desce se stěží hledají jakékoliv protiargumenty. Tomuhle blyštivému ornamentu, a ne kdejaké ušmudlané garážovce, můžeme říkat nenápadný klenot. Fešácká muzika, která po nás nechce, abychom se taky parádili.