The New Law – The Fifty Year Storm

Seattleské graffiti aneb beaty kontra saxík
2012
vlastní náklad
66:22 (13 skladeb)
trip-hop/downtempo
http://thenewlaw.bandcamp.com

Exkurze. Na jednu stranu to bývala fajn ulejvárna, na druhou leckdy vynucená výprava do nic neříkající anonymity. V případě The New Law se však jedná o uvědomnělý sestup do nitra dvou maximálně aktuálních tvůrčích světů, kde jakákoliv prvoplánová snaha o jednoznačné vytýčení žánrových hranic naráží na variabilní užití všech dostupných hudebních prostředků.

Pojďme si tu vyrobit takový malý pseudodokument, krátkou retrospekci „jak to vlastně všechno začalo“. Adam Straney byl v mladých, nebo jak se taky říkává, telecích letech basákem a bubeníkem v několika punkových kapelách, na vejšce však zcela propadl nové lásce – drum and bassu. Tomu se říká setsakra rázný přesypání hodnot, asi síla uvědomění nebo co.

Odsud už byla poměrně logická, přímočará cesta k DJingu a potažmo produkci elektronické muziky. Naproti tomu Justin Neff od šesti let proháněl černou a bílou na klaviatuře a ve dvanácti začal koketovat se saxofonem. Senza košile s límečkem, otrkávání se v jazz-funkové kapele. Co se tedy mohlo stát, když se tyhle dva protipóly setkaly na vysoké? Vznikl z toho Nový zákon, žádná popartová bible urbanismu, prostě jen The New Law.

„Žádný kafe do kelímku, cigára a výhled na noční Manhattan s pouličním saxofonistou za zády, žádný kouzlo navíc.“

Proč já mám vlastně tak rád trip-hop? Možná proto, že se v něm pojí cosi tradičního s bezstarostným aktuálnem, aniž by byla nějak zaprodaná vlastní hudební individualita. Možná taky proto, že má naprosto vyvážené roviny vnímání a podkresu, dá se jím stejně dobře okamžik doplnit jako vyplnit, s mnohdy přesně fungující atmosférou. Jenže The New Law, to není jen tak ledajaký příkladný trip-hop, tady se rozhodně nepropadnete do okázale melancholických poloh á la Portishead nebo chytlavě strhujících Massive Attack. V případě seattleského dua jde o příjemně pulzující elektroniku, downtempo se synťáky a občasnými nu jazzovými elementy aneb saxík kontra urbanizovaný beaty.

Velká škoda, pro mě určitě, ale právě ten saxofon je v naprosté většině skladeb, ve kterých hraje nějakou úlohu, hodně utopený a tam, kde by mohl držet motiv i atmosféru, stává se pouhou rytmickou záklopkou v (prů)toku elektronického základu. Možná právě proto dostává nová, v pořadí už třetí deska „The Fifty Year Storm“ řekněme lehce abstraktní, instrumentálně hip-hopový ráz a právě ta očekávaná atmosféra dost často řídne.

Řídký vzduch se ale tak těžce dýchá, byť je podáván se suverénní lehkostí. Přesto má album své vyloženě silné momenty, třeba u „Descent into Fire“, kde je (bezmála) drumnbasový základ usměrněný do příjemně potemnělých orchestrálních kolejí, anebo vyloženě typizovaný nu-jazzový trip-hop ve skladbě „Voyage“. Jenže, ruku na srdce, tady se žádný zaoceánský Floex prostě nekoná a konat nebude. Naživo to určitě bude mít svůj šarm, svoji sílu, z desky se však sem tam zdá, jako by se kluci za každou cenu snažili „pouze“ o subžánrový standard. Žádný kafe do kelímku, cigára a výhled na noční Manhattan s pouličním saxofonistou za zády, žádný kouzlo navíc.

Kdyby se k téhle desce dodávala taky servisní knížka, vlastně nevím, na co bych si tu mohl vyloženě stěžovat. Že v tom všem není nic extra překvapivého? No a, tak jsem asi přemlsanej, jednou mi neuškodí šoupat nohama do rytmu pouze v rámci výhradního podkresu. Životadárný beaty pro druhé tisíciletí tu vlastně fungují a s trochou nadsázky nevidím důvod, proč by zrovna The New Law nemohli hrát v pomyslné bibli soudobé elektroniky (nejen do budoucna) i zásadnější roli než možná hrají doposud.

Potenciál tu je, ohlas minimálně v zahraničí vlastně taky. „The Fifty Year Storm“ je zkrátka subžánrově svrchovaný servis mladého posluchače, který nabízí jak hudební kvalitu, tak i prostor k malé všednodenní rebelii.