The Invisible – Rispah
Kontext vzniku desky pro někoho znamená nepostradatelnou kvalitativní vložku v rámci celého díla a pro někoho je to jen snůška keců, za které se maskují nepřiznané nedostatky dané nahrávky. Já osobně jsem ten typ člověka, který se rád nechává opíjet okolnostmi a často přivře oči nad věcmi, které nedokáže racionálně vysvětlit.
Tak jako u desky „Rispah“ od londýnských The Invisible. Parta kolem mohutného frontmana Dava Okumy si výborné renomé udělala svým eponymním debutem. Jeho kvality zpečetila také nominace na Mercury Prize, i když musím přiznat, že ač jsem jim od začátku fandil, album pro mě ze všeho nejvíce naznačovalo potenciál.
Globalizace vlivů „černých“ motivů do popu, zde konkrétně do režimu britských kytar, zněla celkem nevyrovnaně, ale obsahovala dost silných momentů, aby si ji člověk dobře pamatoval. Písně jako „London Girl“ nebo „OK“ zní i po těch třech letech pořád skvěle, ale nečekejte, že na ně bude „Rispah“ navazovat. Vlastně nečekejte vůbec nic z toho, co jste měli na jejich debutu rádi.
„Tehdy v recenzích nebyl příměr k Radiohead brán jako urážka a totéž platí o desce ‚Rispah‘.“
Když The Invisible svoji druhou desku nahrávali, zemřela matka zpěváka a kytaristy Okumy, což smýšlení o desce jako pokračovateli úspěšného debutu psychotropním tunelem smrsklo na ryze osobní rovinu. Výrazný tep funky groovu vystřídala smuteční izolace odkazující ke značce Radiohead v dobách, kdy ještě byli nedotknutelnými. Ať už kytarovýma vybrnkávačkama nebo defektními zvuky, které by šly velmi snadno zařadit například na album „Kid A“. Trochu se tak vracíme do první poloviny nulté dekády, kdy se vynořil houf kapel, jejichž estetika byla podobně chmurného rázu. A některé se vyprofilovaly na skutečně skvělé záležitosti (Elbow, Doves).
Tehdy v recenzích nebyl příměr k Radiohead brán jako urážka a totéž platí o desce „Rispah“, protože některé momenty jsou skutečně kouzelné i přes to, že se de facto jedná o smuteční pozdravení. Británie totiž kytarové desky smutnící ve vlastní emoční rozervanosti už téměř neprodukuje. The Invisible tak při dodávání nedostatkového zboží navíc těží z konexí na všemožné podoby africké kultury ředěné v urbanistické nicotnosti.
A přestože cítím, že má deska řadu nedostatků, rád nad nimi přivírám obě oči. Čím dál méně mi vadí monotónnost frontmanova projevu nebo stopáž songů, které mi přišly příliš dlouhé v poměru k nápadům. A možná tak trochu cítím, že tu desku chci mít lepší, než možná ve skutečnosti je. Kontext úmrtí matky a stopa její smrti na podobě celého díla je v tomto případě ale vážně silná. Stejně jako okamžiky, kdy se do popředí derou zpěvy afrických žen, jež údajně zazněly na jejím pohřbu. Celou desku vlastně rámují, slyšíme je na začátku, uprostřed a na konci jako jeden velký epilog.
