The Great Mass Over Europe Tour 2013

Když kostlivci tančí
20. května 2013
Praha, Nová Chmelnice

Odhlédnu-li od notoricky známých, a proto často zatracovaných Dimmu Borgir, žánrově o míli vedle se pohybujících Haggard, pak příliš ikon na poli symfonických kovových proudů nezbývá. Tedy přinejmenším pro ty, kteří se nezúčastnili evropského turné Septicflesh.

Ti stvořili hvězdné trio spolu s Carach Angren, kteří dle mého názoru okupují trůn v patřičné oblasti black metalu, a Fleshgod Apocalypse, ze kterých mám pouze smíšené pocity. Do světa ještě vzali začínající Descending, jimž pochopitelně patřilo zahájení. Je zajímavostí, že jejich set začal brzy před oficiálním začátkem celé akce. Kdo je nicméně nestihnul, o tolik nepřišel. Neslaný, nemastný death s drobnými skulinami naděje nevšednosti oslovil málokoho z čerstvě přišivších.

„Nad vodami se vznášel nejen závan rozkládajících se těl nebožtíků, ale též napětí z příchodu něčeho velkého.“

Nesmělého úvodu vzápětí využilo holandské trio Carach Angren a pohlceni mrtvolným oparem jsme mohli pozorovat vřelý vztah Seregora a jeho aparátu. Často spolu diskutovali a v náruživém dialogu jeden skrze druhého zhmotňovali válečné útrapy. Propojení básnické dramatičnosti se zpěvem, kytara, bicí a klávesové ornamenty jsou jádrem Carach Angren. Prostě tak, jak jsme to poznali zejména na aktuální desce „Where the Corpses Sink Forever”. Zpod vrstvy corpse paintu zářily pohledy neustále připraveny zdůraznit slabiku, rozšířit pomlku či zaujmout místo po boku „Velkého honu“. Nad vodami se vznášel nejen závan rozkládajících se těl nebožtíků, ale též napětí z příchodu něčeho velkého. Po náročném „výstupu z propasti“ následovalo Seregorovo dlouhé á-á-á-ch a set byl ten tam jako voda. Ztracen v blackmetalových říkankách, sklepal marast z bot, složil bodák do pouzdra a přenechal pódium bratrům v barvě Fleshgod Apocalypse.

I přes letitou nevoli jsem se pokusil porozumět následujícím čtyřiceti minutám, ale marně. S náležitou okázalostí spustili v potrhaných oblecích s tradičními potemnělými výrazy ve tvářích a po pár riffech by jim kolem krku padla patrně většina diváků nadšením. Fleshgod Apocalypse na místo košatých symfonických kousků zahrál roli opelichaného kohouta.

„Z prachu všech myšlenek se začaly vynořovat motivy pečetí, kdy po každém rozlomení následovala hudební onanie.“

Ten přišel o všechna svá skvostná pera a zůstala mu pouze jeho náruživá divokost, celou show táhly pouze kytary. Snad jen v závěru podtrhl svou existenci i pianista, ale to bylo vše. Řada zmučených, ztrápených a bolestivých výrazů, jak se patří, mne nedokázala přesvědčit o nesčetněkrát opěvované kvalitě této řecké bandy, což bylo částečně dílem zcela pohřbených samplů.

O to větší prostor pro srovnání nastal hned vzápětí, když přišel „král prokletých“. Od chvíle, kdy se za spletitým ornamentem usídlil Spiros, skončil čas.

Z prachu všech myšlenek se začaly vynořovat motivy pečetí, kdy po každém rozlomení následovala hudební onanie. Jak byli Fleshgod Apocalypse okleštěni o symfonické aranžmá, Septicflesh mohli být maximálně spokojeni. S úvodními „The Vampire from Nazareth”, „Communion” a „A Great Mass of Death” se prohloubily snové stavy a každý se ponořil do Spirosova charismatického growlu, jak se honosil prostý všech příkras či se proběhl spolu se živočišnou Christosovu kytarou. Poctivý prostor dostal i bubeník Fotis. Sám pro sebe měl sice jen pár minut, ale myslím si, že je zužitkoval maximálně. Drobný prostor, jenž mu byl vyměřen, přetavil v neutuchající zápal, čímž podtrhl další roky, kdy bude tomuto spolku povinován skládat účty každý duch, který se bude chtít odebrat na věčný odpočinek. Návdavkem jsme se pak dočkali oznámení, že se Septicflesh určitě objeví na festivalu Brutal Assault v roce 2014.

fotografie: Tomáš Šrejber