The Get-Up Kids

Zpátky k emu a devadesátkám
hosté: Hopes Die Last, The Elijah, Hands Like Houses
21. září 2011
Praha, 007 Strahov

Čtrnáct let se čekalo na okamžik, až se The Get-Up Kids vrátí do Česka, konkrétně do Sedmičky na Strahově. Návštěvníky ale rozhodně nečekala nějaká staromilská, nostalgická party. Hudebníci z Kansasu to přijeli pořádně rozjet a s nimi i mladíci z Velké Británie, Austrálie a Itálie.

Při pohledu ke vstupní bráně jedné z navenek nepříliš vzhledné strahovské koleje se neočekávala velká návštěva. Z podzemí se ovšem již linul zvuk první kapely Hands Like Houses na rozjezd. Vědět, co mě čeká, raději bych zůstal venku a kochal se tamním studentským sportem.

Nevím, z čeho jsem vyrostl o pár centimetrů, jestli ze zbytečně nutkavé potřeby skupiny neustále zmiňovat, že si máme jít něco koupit k jejich stánku, nebo z nonstop kvílivého mňoukání frontmana. Víc než samotný set mě tak nakonec zajímalo rozeznávání australské výslovnosti mezi jednotlivými skladbami. Paradoxně závěr se jevil jako nejlepší, píseň byla hutnější, více se zapojila elektronika a krásné jemné pauzy přecházely v tvrdé nákopy.

Naštěstí je na mini pódiu brzy vystřídali britští The Elijah. Už přípravy naznačovaly, že jejich představení bude tematické, symbolické a možná působivější. Kromě nachystané projekce byli tři členové oblečeni do velmi volných bílých tílek a měli náhrdelníky s kříži. Najednou jsem se ocitl na pouti za osvícením. Skladby pozvolna prostupovaly hradbami dýmu a doléhaly na emoce. Dopomohly tomu i perfektně zapojené ambientní prvky.

Zatímco se na plátně v pozadí vyobrazoval tajemný dopis, jehož kus se promítl i na zádech jednoho z kytaristů, o lyrickou část se starali pan křikloun s visáží Ježíše a pan hlavní kytarista s vokálem čistým jak hedvábí. Jejich pomyslný zpěvný souboj působil, jako když se v člověku perou dvě osobnosti, přičemž jedna chce ven a druhá zase mít klid. Jinými slovy, jestli tohle měl být večírek o emu, The Elijah se trefili jak Vilém Tell do jablka. Jen škoda, že hlavnímu mesiáši vypovídal často mikrofon, na což mnohokrát zvukaře upozorňoval, ale no a co, však on byl slyšet i bez něj.

„Ježiš, von je nahej!“

Z jiného pohledu bylo zajímavé sledovat vývoj reakcí publika. Nejprve podstatná dívčí část návštěvníků pištěla i při instrumentálním intru jen z důvodu, že zpěvák se opřel o rantl stropu a čekal na začátek. O zhruba patnáct minut později bylo najednou ticho i v pasáži, kde ticho má být. Přesto bylo lepší zavřít oči a nést se na vlnách éterického přednesu post-hardcorové kapely, která spojila vše potřebné dohromady – symbolické oblečení, hudbu, vizuální stránku, tajemno. V poločase koncertu jsem zažil první vrchol večera.

Před nástupem Hopes Die Last bylo slyšet dívčí skandování názvu kapely, případně velmi vtipné reakce od jedné slečny na svléknutí bubeníkova trika: „Ježiš, von je nahej!“ Našlapaný post-hardcore s pořádně hlubokými breakdowny pouze dokázal, jak italská alternativní scéna v poslední době vzkvétá. Řezavé kytary místy připomínaly objev loňského roku, kapelu Amia Venera Landscape.

Hopes Die Last byli první, kdo měl frontmana, jenž zvládal na jedničku oba extrémní rejstříky. Do toho mu sekundoval čistý vokál od v té chvíli nejmenšího člověka v klubu. Ten se ovšem objevoval až příliš často a rvalo to uši, nikoliv proto, že by byl falešný, ale že zkrátka jeho mikrofon byl nastavený hlasitěji.

Většina mladých návštěvníků evidentně přišla na ně, protože se začalo hromadně tancovat (v jednom případě boží mlýny mlely až fanouškovi do zubů). Zpěvné chorály jsou u takto pojaté kapely samozřejmostí, i když zpěvák asi čekal větší lyrické zapojení fanoušků. „Make some noise pro další kapely“, vyzýval alespoň.

Energický set s velmi talentovanými muzikanty se líbil především na parketu, ale ze schodů už začala scházet jiná sorta lidí. Kolem půl deváté se klub totiž za dohrání předposlední kapely začal plnit lidmi středního věku, což jednoduše evokovalo, že se začne vzpomínat.

„Půl hodiny to mělo šťávu a dala se rozeznat jedna skladba od druhé, poté jsem to již vnímal jako stereotyp.“

The Get-Up Kids měli více jak hodinu na hraní, vzpomínání, experimentování. Právě ono poslední slovo je správnou charakteristikou jejich posledního alba z roku 2011. Kluci, co rádi vstávají, tímto podtrhli svůj nadhled. V žádném případě nešlo o žádné páprdy, co přijeli okrást lidi o peníze za trochu nostalgie. Vždyť jim zase není tolik (kolem třiceti).

Při svém více jak patnáctipísňovém setu nevynechali jediné své album z historie. Díky tomuto průřezu mohli návštěvnici slyšet hity jako „Shorty“ z úplně první desky, „Action & Action“, „Holy Roman“ či z nové tvorby například „Automatic“. Parket už najednou nebyl dějištěm chaotických pohybů, ale zaplnil se lidmi, kteří pokyvovali hlavou, zvedali ruce nad hlavu a občas zapěli s kapelou.

Energie z Matta Pryora, Jim Suptica a spol. sršela, stejně jako vtipné komentáře o pauzách. Vystoupení bylo ideální pro ty, kteří na nich vyrůstali, nebo pro lidi, kteří si zpětně opatřili jejich zásadní alba a naposlouchali je za posledních pět let. Hodinová délka na punkový koncert jedné kapely, byť patří mezi hvězdy a funguje velmi dlouho, byla však na mě příliš. Půl hodiny to mělo šťávu a dala se rozeznat jedna skladba od druhé, poté jsem to již vnímal jako stereotyp.

Celý večer byl dobrý z několika důvodů. Zaprvé mohl člověk zjistit, co je dnes v módě nosit na takovéto typy koncertů. Zadruhé hrály čtyři kapely, každá úplně jiného ražení, přesto základ by se hledal ve stejných vodách. A zatřetí bylo možné porovnat, jak daleko a jinam se zašlo od Get-Up Kids, kteří jsou považováni za zakladatele emo punkové vlny 90. let, až po dnešní tvorbu.

Jeden z mozků veteránů, Jim Suptic, kdysi prohlásil: „Punková scéna, ze které jsme vzešli my, a punková scéna v současnosti, jsou naprosto odlišné. Teď je to spíš takový glam rock. Jestli tohle je svět, který jsme pomohli stvořit, potom se omlouvám.“ Jsem zvědavý, kolikrát se omlouval například za Hands Like Houses.