The Gabriel Construct – Interior City

Cesta do hlubin konstruktérovy duše
2013
vlastní náklad
73:32 (10 skladeb)
avantgardní rocková postmoderna
www.thegabrielconstruct.com

Ačkoliv americký zpěvák, klávesista a skladatel Gabriel Lucas Riccio na svém debutu „Interior City“ využil služeb několika veskrze důležitých přátel – pomocníků, jde evidentně o sólový projekt v pravém slova smyslu. A titulní protagonista je svým způsobem figura vizionářských parametrů.

I když má naposloucháno a „vykrádá“ (nic ve zlém) strašlivou spoustu muziky, výsledek působí nejen efektně a paradoxně celistvě, ale taky svébytně, bez pachuti plagiátu a rušivě hmatatelné podobnosti. The Gabriel Construct osciluje na pomezí moderního progresivního rocku, alternativy, metalu, jazzu, moderní vážné hudby i popu. Ovšem není to nic na způsob pejska a kočičky. Dlouhá a skladatelsky nikterak jednoduchá deska (koncept na téma manipulace, ztráty vůle, identity…) vůbec nepřipomíná nějaké samolibé onanie – s trochou dobré vůle a soustředění tu najdete „zašifrovanou“ řadu silných písňových nápadů.

Jasná povinnost pro fanoušky Fair to Midland nebo Sleepytime Gorilla Museum, ale v různých souvislostech a situacích se vynořují další a další paralely, mnohdy protichůdné a nepředstavitelné. Šikovně zapojený klavír a saxofon? Proč by si tohle nemohli poslechnout příznivci české alternativy typu Už jsme doma či Psích vojáků? Anebo omladina vyhledávající Amandu Palmer… Pro vyznavače mistrů typu Zappa, Beefheart či Zorn nejspíš bude Gabrielova receptura poněkud generická a derivátní – ale kdo ví… nikdy neříkej nikdy.

„Rozhodně jde o jeden z nejzajímavějších objevů letošního roku.“

Vokální polohy často zavanou třeba směrem k sólovým eskapádám Serje Tankiana (ovšem ten už ve srovnání s Gabrielem dávno ustrnul v klišé a stereotypu), a taky na sever, třeba k Solefald, Vintersorg a spol. Snivá, jakoby posthardcorová naléhavost? Proč byste si nepustili i něco jiného než Deftones? A některé ambientně-hlukařské odbočky mimo všechny konvence by snad ocenil – nekamenujte mě za tu opovážlivost – sám John Cage…

„Interior City“ není snadná a jednoznačná kolekce, pokaždé taky nemusí sednout do nálady. A nejen proto, že skladby místy jdou až moc do složita nebo že zpěv může na leckoho působit otravně. Na druhé straně občas taky všechno vklouzne do uší tak spontánně, až se nechce věřit. Rozhodně jde o jeden z nejzajímavějších objevů letošního roku. Nepřehlédněte!