The Fialky – Kapitán 77
Dlouho se zdálo, jako by se česká punkrocková scéna zasekla někdy v hlubokých 90. letech a rytmus jejího chodu stále udávaly víceméně jen party, které hrály už před dvaceti a více roky. Jinými slovy, že první českou punkovou ligu tvoří a většinou poměrně solidní nové desky nadále vydávají toliko veteráni žánru (N.V.Ú., E!E, SPS, Šanov 1, Plexis či Totální nasazení).
S tím souvisel pocit, že tu prostě chybí podobnou kvalitou a přesvědčivostí obdařený dorost. Ovšem před několika lety se situace konečně začala měnit a „zasloužilým důchodcům“ (to není myšleno ve zlém!) vyrostla důstojná mladší konkurence. Důkazním materiálem budiž produkce skupin jako Nežfaleš, Benjaming Band, Pipes And Pints... anebo třeba právě The Fialky.
Tohle pražské kvarteto, jehož albová prvotina „Průser“ vyšla před čtyřmi lety (ovšem první demosnímek se datuje již rokem 2002), svým aktuálním, v jeho diskografii třetím řadovým nosičem „Kapitán 77“ pomyslně hází rukavici i oněm daleko zkušenějším kolegům v branži. Jak už samotný název desky napovídá, The Fialky vycházejí především z klasického britského punku vzor 1977 a kromě patřičné rockové energie a nehraného nadšení ze sebe zcela nenuceně ždímou jednu neskutečně chytlavou melodii za druhou.
Třeba píseň „Začni myslet srdcem“ se mi zadřela v podvědomí hned napoprvé a nemohl jsem ji ze své hlavy vypudit ani po několika dnech – a podobným nábojem přirozeně elegantní hitovosti, která má na míle daleko od křečovitých a brutálně prvoplánových útoků rozličných pop zombies, byla vyzbrojena drtivá většina zde přítomných popěvků. Najdete jich tu hned dvacet, protože kromě třináctipoložkového skutečně zbrusu nového materiálu na CD coby bonus figurují i letošní MP3 singl „Praha hoří“ a celý obsah loňského eponymního sedmipalcového EP.
„Přes svoji jistou obsahovou mělkost nepůsobí texty urputně a trapně, jak tomu v punkových kruzích často bývá.“
The Fialky ovšem moc dobře vědí, že i toho nejlepšího menu, pokud se stále opakuje, se člověk snadno přejí. Záludným potvorám zvaným „jednotvárnost“ a „stereotyp“ poměrně úspěšně přerážejí hnáty svými hudebními výlety mimo základní vytýčené území. Činí tak různými formami: například občasnou koketérií i s druhou, daleko agresivnější ostrovní punkovou vlnou à la The Exploited (zatraceně svižné výplachy „Backstage Pass“ a „Kámoš potřebuje pomoc“), se zámořským odkazem Ramones, se skapunkem („Gangy ze základky“), reggae („Beach club“), retro rock'n'rollem („Sociální síť“), případně přizváním hostující dechové sekce („Kluci z Počernic“) nebo hráče na klávesy.
Punk však není jen muzika a v podstatě rovnocenné by u něj mělo být i sdělení. Zde je potřeba na rovinu uvést, že zpívající kytarista Jan „Kečup“ Dvornák coby s jedinou výjimkou výhradní autor skladeb Fialek není zrovna reinkarnace Baudelaira, Seiferta ani Sládka a jeho texty rozhodně nešplhají do bůhvíjak závratné poetické výše. Nicméně podstatné je, že přes svoji jistou obsahovou mělkost nepůsobí urputně a trapně (jak tomu v punkových kruzích často bývá) a občas mají svůj půvab a vyjadřují potřebný jasný postoj. Viz třeba písně „Svět“ („Svět v pořádku není / to jen nám se to tak může zdát / teď tu vládne klid a mír / ale nebude to napořád!“) nebo „Scéna“, kterou stojí za to obšírněji ocitovat: „Prej dneska jsou punkáči jen pozéři / dávno už jim to nikdo nevěří / a nový kapely úplně všechno kurví / podobný kecy píšeš po netu / nevidíš si do huby, všechno sis popletl / nebo jsi uraženej, že ti to nevyšlo, Bůh ví! // Punk je realita! Hudba! Život! / Nesjížděj videa na YouTubu / a místo anonymních chatů zase / choď na akce, když jsou u vás v klubu // To né my, to ty, to né my, to ty, to né my, to ty kurvíš scénu!“.
Když to zjednoduším: The Fialky natočily svou dosud jednoznačně nejlepší desku. A zároveň jednu z vůbec nejlepších tuzemských punkových desek posledních let.
