The Dillinger Escape Plan

Silný koncert potřebuje silná slova
hosté: Maybeshewill, Momma Knows Best
10. a 11. října 2013
Praha - Rock Café, Ostrava - Barrák

The Dillinger Escape Plan, kapela, kterou předchází pověst mimořádných koncertů, se vrátila do České republiky. Tak nějak by mohl znít úvod zprávy ČTK. Co to ale znamenalo pro dva z nás, kteří se vydali na pražský, respektive ostravský koncert? Podobné charakteristiky, odlišná hodnocení.

Viktor: Pro mě to znamenalo potenciální návrat ke zkušenostem s explozivními koncerty, jaké jsem ovšem prožíval v dobách desek, které mě strhly spontánněji než letošní „One of Us Is the Killer“.

Jakub: Na Dilliny jsem se chytal počtvrté a těšil na nádherně vyčerpávající pařbu v pitu. Byl jsem zvědavý na účast a na to, jak bude znít nové album, které se mi naopak líbí.
K Momma Knows Best budu uctivý a řeknu jenom, že mě nezaujali. Po mé minulé zkušenosti s koncertem na Bbaráku, který měl žalostnou návštěvnost, se ale Ostravaci polepšili a vytvořili fajnou atmosféru.
No, a Maybeshewill mě pro změnu moc nezaujali z alb, stopadesátá verze postrocku, který neurazí ani nenadchne. Instrumentální kytarovka se samply a klávesami by mě dostala asi před osmi lety, teď už jen spadají do řady vzájemně si podobných kapel – v žánru, který trpí na nedostatek invence.
Naživo si Maybeshewill tohle hodnocení moc neopravili, ale přesto bych jejich koncert označil za mírně nadprůměrný. Nedokázali se sice zbavit odéru generické předvídatelnosti, nicméně dokážu ocenit, že jsou schopni na sebe ty šablony dobře navázat, tedy že celkem umí poskládat songy, co mají hlavu a patu. Slušela by jim ale lepší komunikace s publikem (nejisté pokusy s velmi britským přízvukem zůstávaly bez ohlasu) a trocha toho pódiového sebevědomí (působili zakřiknutě). Zvuk taky nic extra. Co v Praze?

Viktor: Vlastně docela souhlasím s tím, jak Maybeshewill popisuješ, tedy až na to vstřícné hodnocení. Mi jejich set přišel jako naprosto zbavený jakékoliv zajímavosti. Jasně, svou dynamiku to má, ale zatraceně předvídatelnou. Kapela působila sympaticky, o tom žádná, ale vlastně taky hodně školácky a nesměle – však to taky zmiňuješ. Což je u někoho s jejich ne úplně krátkou historií na pováženou.
Pojetí postrocku míří u Maybeshewill k optimistickému vyznění, když do známých kytarových ploch vstupuje melancholie, jaká má povznášet, nikoliv tížit. Ale jak křesat emoce něčím, co už jsme tolikrát slyšeli? Ne, tohle mi přišlo opravdu jako nejsmutnější důkaz, že od postrocku už mnoho očekávat nelze.

„Dostal jsem to, proč jsem do Ostravy přijel. Včetně všech modřin a natrženého rtu.“

Jakub: Stran koncertu The Dillinger Escape Plan můžu zasvěceně psát snad jen o moshpitu, fakta nečekejte. Neurotický rokenrol, sem tam popinový refrén a hlavně rozsekané mathcorové masáže. Typická show, která vás rozběsní tak, že po prvním songu lapáte po dechu a ždímete spoďáry. Pak si myslíte, že už nemůžete, jenže další a další oblíbená pasáž vás vrhají zpět do masomlejnku.
Členové kapely se taky nedají zahanbit, všichni paří nadoraz, mozek kapely Ben Weinman skáče do publika, věší se na železné trámy, suverénní zpěvák Greg Puciato burcuje publikum, občas nechává fanouška zazpívat refrén, organizuje stagediving. Přitom hrají muzikantsky náročnou hudbu a zvládají to levou zadní (v Benově případě téměř doslova).
Dostal jsem to, proč jsem do Ostravy přijel. Včetně všech modřin a natrženého rtu. Dříve jsem na koncertech Dillin sem tam narazil na přehnaně agresivní hovada, ale tenhle moshpit byl friendly (byť zase ne pro slečinky) – už proto, že se v něm většina místních na koncertě nepotkala poprvé.

Viktor: A já vlastně budu zase souhlasit, jen ve vyznění se rozejdeme. Ano, Dillinger uchvátí tím, jak zvládají „za letu“ technicky náročné pasáže. Jasně, ani leckterá grindovka nemá koule na takové řádění, jaké předvádí Ben, když je schopný pověsit se za nohy pod strop a pokračovat v hraní. A respektuju, že podobné nasazení kapelu neopouští ani po letech, kdy tohle předvádějí. Což je možná kámen úrazu či jeho část: ono ani toto nelze předvádět do omrzení. Pamatuju Dillinger z dřívějších koncertů, kde mě semleli podobně, jak to popisuješ výše. Ale tentokrát ne.

Jakub: V podstatě souhlasím, TDEP jsou povinností na poprvé, už jen kvůli show a nasazení. Na další pokusy ale doporučuji jít jen, když si chcete udělat extrémní tělocvik. Možná bych z jejich koncertu nebyl tak unešený, kdybych si dal větší odstup. Pak v tom asi neobjevíte nový vesmír, jen profesionálně provedenou práci.

„Oddávat se chaosu na koncertě šlo vcelku s plezírem, ale že by poté zůstal nějaký ucelený dojem? To ani náhodou.“

Jakub: Když TDEP vidíte naživo počtvrté, tak vás výše popsané běsnění nijak nepřekvapí, to „jenom“ naplňují vysoká očekávání. Jak moc si koncert užijete, může souviset i s tím, jak je máte naposlouchané, ale i sebeoddanější fanoušek se v nejneurotičtějších pasážích ztratí. V takové situaci můžu nejvíce komentovat výběr songů v setlistu. Ten mi nijak zvláště neseděl, protože na můj vkus hráli moc věcí z „Option Paralysis“, mého nejméně oblíbeného alba. Nemůžu ale říct, že bych byl zklamaný. Navíc i očekávaný přídavek „Come to Daddy“ a „43% Burnt“ stále patří do best live songs ever.

Viktor: Mi ten setlist přišel poskládaný hezky, přece jen kapela má z čeho čerpat a tady to rozvrhla tak nějak „pro všechny“. Což ale zase souvisí s mou hlavní výtkou k vyznění celého koncertu. Bylo tam moc všeho. Mám děsně rád neurvalé koncerty, které člověku totálně rozlousknou hlavu, ale vadí mi, když se kapela pokouší o „všechno“ zaráz.
K čemu, probůh, dělat relativně propracovanou projekci, když na ni není vidět přes stroboskopy? Oddávat se chaosu na koncertě šlo vcelku s plezírem, ale že by poté zůstal nějaký ucelený dojem? To ani náhodou. Živelný mosh pit – super. Ale nějaká nálada, pocit, který vydrží za práh klubu cestou domů? Sotva. Což mi přijde trudné, protože cítím, že i o tohle se kapela snaží.
Pro mě ale pražský koncert představoval strašně přeplácanou jízdu na horské dráze, na které se ani nestihnete usadit a rozkoukat, a už jste někde jinde. Takže ve výsledku vás vlastně všecko mine. Jasně, mluvím tady za sebe, protože většina lidí v Praze řvala nadšením – za mě mozek tleskal, ale srdce bilo pro úplně jiný typ zážitku.

Jakub: O co se podle tebe snažili?

Viktor: Do hlav jim nevidím, můžu se jen dohadovat – a tuším za tím snahu předvést masakrální zážitek, který bude tak trochu „exotickou“ jízdou s nadmírou podnětů. Nejprve nahoru s melodickým refrénem, pak střemhlav dolů s mathovým běsněním. Jen pro někoho, kdo už to víckrát zažil, to jaksi přestává být účinné.
Pamatuju si v tomto ohledu koncert Shining v Brně, který byl zoufale nudný tím, jak naplňoval škatulku „démonický bohém se řeže žiletkou, plive víno a líbá se s muzikanty“, ale ve chvíli, kdy zpěvák začal trochu improvizovat, nabralo to na zajímavosti.

Jakub: Když už jsme to nakousli, pojďme trochu okomentovat diskografii TDEP. Začnu poděkováním Wolphovi, ostravskému veteránovi, který v roce 2001 nic netušícímu Cubovi vypálil „Calculating Infinity“ a zásadně tak ovlivnil jeho hudební směřování.
To album, spolu s „Irony Is a Dead Scene“, dodnes považuju za to nejpovedenější (a pochopitelně i za pilíř mathcoru). Když jsem po „Ire Works“ nebo „One Of Us Is the Killer“ četl komentáře o vyměknutí, tak jsem se jen pousmál. S podobným pocitem zklamání jsem nejvíce bojoval po vydání „Miss Machine“. Tehdy poprvé natočili pár popinových cajdáků a já byl v šoku („Unretrofied“ je pro mě dodnes jejich asi nejhorší song ever.) Co se od té doby změnilo?
Na „Ire Works“ už se naučili skládat chytlavou popinu, kloubit ji s rokenrolem a mathcorovou drtičkou. „Option Paralysis“ je pro mě krok zpátky, protože mi to album zní jako vykrádačka sama sebe, plno částí je podle mého prostě špatně napsaných a místy to koketuje s kýčovinou.
Poté jsem tedy o ně ztratil zájem a o to víc mě překvapivě dostalo letošní „One Of Us Is the Killer“. To album je chytlavé a zároveň tvrdé a strhující. TDEP na něm nezapomněli na své kořeny, některé pasáže se v klidu mohly objevit i na „Calculating Infinity“. Ta deska mě jednoduše baví, zní líbivě, aniž by mě tím urážela.

„Když odezní prvotní překvapení, mají to kapely jako právě Dillinger Escape Plan těžké.“

Viktor: Pomůžu si slovy Jirky Jakouběho, která vyřknul, když jsme se dva dny nato vraceli z koncertu Russian Circles, který mimochodem po tom výplachu s Maybeshewill obnovil mou víru v tyhlety „postžánry“. Jirka mluvil o tom, že ve chvíli, kdy odezní prvotní překvapení, mají to kapely jako právě Dillinger Escape Plan těžké, jakkoliv stále stejně hovoříme o „výborných deskách“. Kreativitu a náboj ani novějším položkám jejich diskografie odpárat nelze, pro mě osobně to ale po „Ire Works“ už je „jen“ opakované soustružení téže součástky, která byla holt konstruovaná na to, aby fungovala jen omezeným počtem způsobů a ničeho nového už se od ní nedočkáme.

Jakub: Měli bychom si uvědomit, že TDEP jsou mainstreamovou alternativou, byť s extrémním přesahem – tedy ne novátorská kapela, která definuje žánr. Dávno to není avantgardní, natož experimentální kapela.
Vytvořila si svůj sound a už dlouho pouze cizeluje detaily. Pokud chcete objevovat novou hudbu, tak vám TDEP nemůžou stačit, to hledejte mezi jinými interprety a hlavně v jiných hudebních stylech. Vycházím z této premisy, a proto mě jejich současné směřování vůbec neuráží – naopak, líbí se mi.
Objektivně vzato, oni už nemají zapotřebí natočit další „Calculating Infinity“, pracovali dost tvrdě a kvalitně na tom, aby se stali součástí kytarového mainstreamu. Způsob argumentace, který jsem teď použil, je přitom irelevantní – samotné objektivní pochopení toho, kam směřuje mnoho jiných kapel, mě nedonutí je poslouchat, natož si zamilovat jejich hudbu.

Viktor: Tak nějak. Dillinger pro mě osobně byli jedním z mezičlánků mezi mainstreamem a hudbou, kterou poslouchám nyní, a pokud má tohle být kapela, která lidi nakopne směrem pryč od zjevných a profláklých jmen, pak bude krásně na zemi. Jen nad tím budu meditovat už na jiných koncertech.