The Dale Cooper Quartet & The Dictaphones – Métamanoir

Siluety vábící do mlhy
2011
Denovali
60:17 (9 skladeb)
darkjazz
http://www.denovali.com/dalecooper

S ambientem či trip-hopem koketující Dale Cooper Quartet patří do party ke spolkům jako jsou The Mount Fuji Doomjazz Corporation anebo Bohren & Der Club of Gore. Tato srovnání však neberte doslova, spíše jako doporučení. Každá z těchto kapel je totiž dostatečně svojská, i když v baru, který přežil zkázu světa, se scházejí všechny.

Francouzi Dale Cooper Quartet s výše zmíněnými sdílejí spíše nálady než konkrétní kompoziční postupy, a podobně jako oni hrají vítaně stísňující hudbu. Jako když se zašijete do koutku v opiovém doupěti a tam ponořeni do sebe sníte. „Métamanoir“ šíří twinpeaksovskou zlověstnost a vábí stejně jako trpaslíci za oponou i za zrcadlem.

Hudbu Bohren.., Mount Fuji.. i Dale Cooper Quartet lze shodně charakterizovat jako reakci na zkázu světa poté, co nastala. Nenaznačuje však, že nyní už bude jen lépe – spíše říká, že i v mizérii lze obstojně existovat. Z kouře se vynořují životem odzkoušené barové zpěvačky, v mlze lze spatřit náznaky dní minulých. A vše to je nesmírně podmanivé. Saxofon, kytary, zvuky neurčitého původu, zpěv.

V takovém světě hlavně není za čím pospíchat, a tím jako by se muzikanti řídili v prvé řadě. Jejich hudba ale není vyloženě pomalá, jako spíše omámená. A tak ještě než vás začne pronásledovat zabiják, stihnete si dát kafe. The Dale Cooper Quartet & The Dictaphones uvádějí s mimořádnou zručností do limbu a používají k tomu ozvuky trip-hopu, prvky ambientu i krautrocku a hlavně vemlouvavý zpěv – novinku oproti debutu „Parole de Navarre“. Hudba je to nesmírně klidná, ale zároveň intenzivní ve vší její nezúčastněnosti. Podávána ze zřetelnou lehkostí, má v sobě „Métamanoir“ přece jen méně utopičnosti než taková „Dolores“ od německých Bohren, u kterých o světlo prostě nezavadíte.

Na „Métamanoir“ jsou tendence rozprostírat před posluchačem imaginativní krajiny a vábit ho melodickými cukrátky v podstatě vyrovnané. Chvíli tak zíráme do vyprahlého jícnu propasti, chvíli tančíme na jejím dně. Do svého zvuku se pak kapela snaží vnést i něco fatálnosti, což umožňuje snáze se do něj nořit. Místy se však deska projevuje trochu dýchavičně (zejména v ambientních hrátkách cítím jisté rezervy), pročež jí může pomoci prostředí, v němž „Métamanoir“ posloucháte“.