The Boxer Rebellion: je v pořádku občas porušit své sliby

S Nathanem Nicholsonem jsme si psali v srpnu 2013.

Zkušenost hovoří jasně – ne každá NME vláčená parta, charakterizující se přívlastkem „indie“ či „alternative“ si zaslouží pozornost delší, než je doba trvání videoklipu. The Boxer Rebellion ovšem patří mezi kapely, v jejichž tvorbě se potkává jak přemýšlivost, tak výrazný emocionální vklad.

To, že před surfováním na vlnách trendů dávají přednost pečlivému prošlapávání vlastních cest, dokazuje i letošní album „Promises“. Nejen o okolnostech jeho vzniku, ale také o tom, jak může kapele pomoci účinkování ve filmu či seriálu, ale i dalších tématech se rozhovořil frontman kapely – rodák z amerického Tennessee Nathan Nicholson.

Během práce na „Promises“ jste údajně provedli zřetelné změny v tvůrčím procesu. Byla to pro kapelu výzva nebo spíš osvobození? Jaký byl hlavní rozdíl mezí skládáním materiálu na „The Cold Still“ a „Promises“?
Řekl bych, že pro nás všechny byl nový proces víc osvobozující. To, že jsme měli možnost něco složit a okamžitě to nahrát, nám umožnilo jiný kritický přístup.
První tři alba jsme skládali stejným způsobem – naživo ve zkušebně, v podstatě jsme jamovali okolo jednotlivých motivů. Tudíž bylo docela fajn to změnit. Přístup, kterého jsme se drželi na „Promises“, dodal procesu skládání na čitelnosti, protože jsme měli možnost o krok ustoupit a nahlížet na skladby očima nezaujatého posluchače.

Jedna z prvních věcí, kterých jsem si na desce všimnul, byl její čistý, vzdušný a rozpínající se zvuk. Měli jste jej naplánovaný dopředu, nebo jste k němu došli přirozenou cestou, protože adekvátně zvýrazňoval náladu jednotlivých písní?
Zvuk alba tak působí díky tomu, že jsme použili podstatně víc klávesových ploch a doprovodných vokálů. Původně jsme to tak nezamýšleli, když příliš plánujeme, výsledek nezní přirozeně, ale nakonec to zafungovalo. Protože jsme skládali a nahrávali ve stejnou dobu, nebyli jsme tolik svázaní instrumentací – mohli jsme si dovolit víc experimentovat.

Co se celkového vyznění alba týče – můžeme to brát jako další obrat. Přestože se na albu objevují i hořkosladké a melancholické momenty, deska zní nadějně a čas od času vyloženě optimisticky. Chtěli jste v posluchačích vyvolat právě takovéto dojmy?
Přesně tak! Myslím, že většina kapel či písničkářů by řekla to samé, ale osobně bych nikdy nechtěl odrazovat posluchače od toho, aby si píseň interpretoval po svém. To je to nejdůležitější. S vědomím toho, co jsem právě řekl, chtěli jsme, aby deska zněla povzbudivěji a velký podíl na tom mají texty. Snažil jsem se překlenout propast mezi úplnou sklíčeností a až dětinskou radostí – jako když vám dobrý přítel říká „Vím, že občas to stojí úplně za houby, ale bude to v pořádku, zlepší se to.“

„Máme pokladnici plnou neúplných koster písní nahraných s odžbleptanými texty a lajdáckou instrumentací.“

Nálada desky jako by se odrážela již v samotném názvu. Slib je něco, na co by se člověk měl možnost spolehnout a upínat k tomu své naděje, ale zároveň je snadné jej porušit, což může napáchat značné škody a zasít silnou nedůvěru. V onom slově se nachází mnoho vznešeného, ale na druhou stranu v něm číhá marnost. Vnímáte ambivalentnost tohoto slova podobně?
To je dobrý postřeh. Přemýšlel jsem o tom v kontextu dospívání, kdy uzavíráte mnoho paktů se svými přáteli, láskami či kdovíkým – a pak, až vyrostete, zjistíte, že jste vlastně doopravdy nedodrželi ani jediný z nich. Je však v pořádku občas porušit své sliby, protože kdybyste zůstali věrní každému ideálu či lásce, k níž jste se upínali v šestnácti, nikdy byste nemuseli být ochotni riskovat či nastoupit na lepší cestu.

Minulý rok jste také vydali první dva díly z kolekce „B-sides & Rarities“, která obsahuje nevydaný materiál z různých fází existence The Boxer Rebellion. Přemýšleli jste nad tím, byť třeba nekonkrétně, již delší dobu a pečlivě archivovali vše, co se ve finále nevešlo na alba, nebo to byl spíš spontánní nápad, jemuž předcházela etapa vzpomínání a oprašování?
Už dlouhou dobu jsme měli nutkání udělat něco takového, ale chvíli nám trvalo, než jsme se k tomu dostali. Jedna má část by si ohromně užila, kdyby se mohla v písních trochu vrtat a zremixovat je nebo je trochu vylepšit, ale řekl bych, že stejně jako starožitnosti je lepší je nechat na pokoji.
Druhá věc – většina z písní existovala pouze na CD. Jak plynuly roky, poztráceli jsme pásky z nahrávacích sezení, a proto jsme ve spoustě případů měli k dispozici pouze verzi, která byla nakonec vydána. Bylo dobré si to zpětně poslechnout – zajímá mě slyšet, jaké pokroky jsme udělali.

Zbyl vám taky nějaký materiál z nahrávání „Promises“? Pokud ano, mohou se někdy v budoucnosti fanoušci těšit na třetí díl kolekce „B-sides & Rarities“, nebo se poohlížíte po jiných způsobech, jak tyto raritky dostat k posluchačům?
Z každého alba nám zbývá docela slušná várka materiálu, ale spousta z něj je hotová jen tak napůl. V poslední době spíš dokončujeme pouze ty songy, o nichž si myslíme, že se dostanou na desku. Ale jasně, jinak máme pokladnici plnou neúplných koster písní nahraných s odžbleptanými texty a lajdáckou instrumentací, které nikdy nespatří světlo světa!

Nedávno jste se vrátili z koncertní šňůry po Severní Americe, přičemž za chvíli vyrážíte na evropské turné. Jaké jsou hlavní rozdíly mezi výjezdem na turné po USA/Kanadě a koncertováním v Evropě?
První věc, která mě napadne, je vzdálenost mezi jednotlivými zastávkami. Turné po Severní Americe obnáší daleko více řízení, dřívější vstávání a delší noci. Je fajn koncertovat v Evropě, protože si můžeme dovolit strávit víc času ve městech, ve kterých hrajem, a zakusit víc věcí, než jen klub a jízdu po silnici na místo konání a dál.

Přestože jsem si jistý, že severoamerická tour byla plná skvělých momentů, minimálně při jedné příležitosti jste se dostali do velice nepříjemné situace. Jak vás zasáhl útok střelce v areálu kampusu Santa Monica College, který se odehrál zrovna v době, kdy jste na onom místě nahrávali rozhlasový set pro stanici KCRW? Byli jste okamžitě informování, co se odehrává ve vaší bezprostřední blízkosti, nebo jste se o tragédii dozvěděli až zpětně?
Slyšeli jsme o tom okamžitě, protože jsme se nacházeli jen sto metrů od místa, kde se střílelo. Dokonce jsme byli venku na schodišti, když propukla střelba, tak jsme pospíchali zpátky do bezpečí studia. Zhruba po dvou hodinách nás evakuoval SWAT team a po cestě jsme viděli následky. Bylo to hodně surreálné, ale stejně tak smutné – velmi zvláštní a nešťastný den. Celá událost nás šokovala, asi stejně jako většinu lidí.

„Mít příležitost napsat písničku pro film bylo doopravdy speciální a doufám, že budeme mít příležitost udělat to znova.“

Jako kapela jste sehráli vcelku významnou úlohu ve filmu „Dál než se zdálo“ z roku 2010, s Justinem Longem a Drew Barrymoreovou v hlavních rolích. Jak došlo k tomu, že jste se stali součástí filmu? Jednalo se o zážitek, který byste si někdy zas rádi zopakovali?
Lidi z New Line Cinema se přišli podívat na náš vůbec první americký koncert v LA Trubadour. Po koncertě jsme se s nimi setkali a dál se to nabalovalo efektem sněhové koule.
Byl to jedinečný zážitek, něco, za co jsme všichni vděční. Jen ta možnost vstoupit na plac, kde se natáčí, byla dost nářez sama o sobě. Tak či tak, mít příležitost napsat písničku pro film bylo doopravdy speciální a doufám, že budeme mít příležitost udělat to znova. Nemyslím si zrovna, že bychom se museli objevit přímo na plátně, ale možná bychom byli schopni poskytnout nějakou muziku.

Vaši hudbu také bylo možná slyšet v mnoha televizních seriálech různých žánrů určených pro různá publika. Z vlastní zkušenosti vím, že dobrá melodie znějící při závěrečných titulcích může posluchače rozhodně nasměrovat k objevu zajímavé kapely. Taky si myslíš, že tahle angažmá vašich písní mohla rozšířit řady vašich posluchačů?
Rozhodně. U mě to funguje taky tak, pořád objevuji novou hudbu skrz televizní seriály a reklamy. Až do vydání nového alba nás obecně nehráli moc v rádiích, takže to, že se naše hudba objevila v seriálech, nám opravdu pomohlo dostat se k novým posluchačům. Asi se pro tyhle účely naše muzika hodí.

Máš osobně v oblibě nějaké jiné vystoupení reálné kapely v hraném filmu? Nebo třeba fiktivní filmovou kapelu?
Napadá mě kapela z „Návratu Jediho“, ale tipuju, že se to nepočítá! Nebo The Beatles v „Perném dni“? Tak či tak bych nejspíš zvolil tu samou věc jako většina lidí – „Hraje skupina Spinal Tap“.

Nejsem úplně obeznámen s národními stereotypy, ale stejně – když se řekne „dva Angličani, jeden Američan a Australan se sejdou na zkoušce kapely“, zní to spíš jako začátek dobrého vtipu. Přestože spolu hrajete již dlouhá léta, dokážete se čas od času navzájem překvapit drobnými odlišnostmi vyplývajícími z odlišného kulturního prostředí tří anglicky mluvících, ale vzdálených zemí?
Dobrá otázka, ale není to tak výrazné, jak by sis mohl myslet. Todd a já oba žijeme v Anglii okolo třinácti let – přistěhoval jsem se jako teenager – takže jsem tu dospěl. Někteří lidé si pořád myslí, že mám jižanský přízvuk, někteří tvrdí, že rozhodně ne a já – já už vlastně ani nemám páru!

Za zprostředkování rozhovoru děkujeme Michalu Pařízkovi.

fotografie: Vincent Dolman (1)